Až přijdou Praví Němci, bude vymalováno

Tuhle Vám přednáším v Bratislavě pro finanční ředitele několika podniků o krásách naší „růžové“ budoucnosti, která je tak trochu černá a už nám klepe na dveře. No a po skončení přednášky za mnou jeden z pánů ředitelů přijde a s velmi vážným výrazem ve tváři mi položí otázku: „No a čím vlastně budou Slováci platit, až se nám ta eurozóna rozpadne?“ Nedalo mi, abych pána s potutelným úsměvem trochu nepopíchla: „Třeba by Češi a Slováci mohli zase zavést společnou měnu, ne?“ Pán se hluboce zamyslel. Ačkoliv jsem svou odpověď nemyslela moc vážně – mám dojem, že ty společné měny už nějak stačily - čekala jsem, že bude následovat dotaz na případné výhody a nevýhody takové společné měny. Ale ne. Po chvíli hlubokého zamyšlení na mne vypálil: „A jak by se ta měna jmenovala?“ Z jeho výrazu bylo v tu chvíli naprosto zřejmé, že jiný název než „Slovensko-česká koruna“ není ochoten akceptovat. Že bychom v ten okamžik kápli na důvod, proč spojená Evropa nemůže fungovat?

Někdo tomu říká vlastenectví, někdo nacionalismus. Ale ať už se to jmenuje, jak chce, je to v nás zažrané hlouběji než jakákoliv touha po ekonomické výhodnosti nebo schopnost racionálního kalkulu.

V první polovině prosince se staly krátce po sobě dvě události. Nejprve Británie odmítla poskytnout své devizové rezervy na podporu eura a současně s tím odmítla podepsat smlouvu, na jejímž základě by měla Británie předat víc pravomocí Bruselu. (Jen tak mimochodem, média o nové britské „izolaci“ referovala jako o největší „zkrachovalosti“. Zatímco finanční trh řičel nad britskou „izolací“ od evropských dluhů a od eura nadšením, libra začala posilovat jako o život a o tak nízkých úrocích, jaké Británie musí platit ze svých dluhů, si kontinentální Evropa může nechat jenom zdát.) No a krátce poté se šéf separatistických Skotů nechal slyšet, že až se prý Skotsko osamostatní, první, co udělá, bude, že přijme euro. (No, já tedy nevím, proč si myslí, že by o tak chudou zemi v eurozóně někdo stál – tedy bude-li eurozóna ještě existovat…) Všímáte si? Nejvíc po euru touží země, které jednak mají HDP na hlavu nižší než průměr eurozóny, a jednak – a to hlavně – v historii si povětšinou neužili moc svobody a samostatnosti. Skotové, Slováci, Poláci… Zato země, které jsou velmi bohaté a které hlavně jsou zvyklé býti velmocemi, nad eurem většinou ohrnují  nos. Jako Angličani nebo Němci. Jako kdyby národy, které jsou historicky zvyklé mít nad sebou nějaký bič, sice bolestně toužily po svobodě, ale současně neuměly s nově nalezenou svobodou vyjít a znovu si hledaly bič náhradní.

Nacionalismus v Evropě sílí. Nová vládní strana Praví Finové to nedávno Bruselu celkem zavařila. Odpor proti eurozóně roste i ve Španělsku, Řecku, Itálii… Angela Merkelová prohrává jedny zemské volby za druhými a celostátní volby ji pravděpodobně smetou. Aby ne, když tvrdě nadpoloviční počet Němců si přeje návrat k marce a dokonce víc Němců si přeje opustit EU než v ní setrvat. Pozor – to nemluvíme o eurozóně, ale dokonce o širší EU!

S eurem můžeme souhlasit či nesouhlasit. Někdo si může myslet, že ho máme držet za každou cenu, jiný si může přát jeho pád. Ale nakonec to je v zásadě úplně jedno. Hádáme se zbytečně. Bez Němců není eura. A bez podpory německé veřejnosti zase nebude německých politiků, kteří by o euro stáli. Až přijdou – po vzoru Pravých Finů – třeba Praví Němci, bude s eurem vymalováno.

Nebude to racionální ekonomická úvaha, co rozhodne o existenci či neexistenci eura. Budou to národnostní vášně, co ho rozloží.