ANO pro Evropu? Sbohem, důchody.

Když jsem chodila do 1. třídy, všude jsem vídala záhadné nápisy „mupy-mup“. Když jsem se ptala rodičů, co to znamená, řekli, že nic, že jsem si ten blábol vymyslela. Nenechala jsem se odbýt, jeden takový záhadný nápis odpárala z nástěnky a přinesla jim ho až pod nos. Rodiče se zděsili, zeptali se, zda mne někdo viděl, pak mi vysvětlili, že to není „mupy-mup“, ale v azbuce napsáno „světu mír“, pohrozili mi, že už to nemám nikdy říkat, že prý by to ve škole považovali za provokaci nebo politický vtip (což vyjde nastejno) a pak mi oznámili, že v páté třídě se začnu učit rusky a prý to pak pochopím.

Ale já to nepochopila. Tedy ani když už jsem azbuku uměla. Nějak mi unikalo, proč něco tak SAMOZŘEJMÉHO, jako že svět chce mír, musí viset na každém patníku. Jako by snad někdo mír nechtěl. To už by kandelábry rovnou mohly být počmárány hesly: „Chceme být zdraví a nechceme se narodit jen s jednou rukou“ – a vyšlo by to nastejno. A už vůbec mi nebylo jasné, proč se na to nesmím ptát a co je na tom za provokaci. (Zato jsem rychle pochopila, že čím větší tyátr se kolem nástěnek dělá, tím víc působí směšně – neboli úctu si povinností nevynutíš.)

Už jsem si myslela, že „mupy-mup“ zmizelo v propadlišti dějin. A ejhle, je to tu zas. Jen v novém kabátě. Nově teď „jsme všichni Evropané“. A kdo se podiví, proč o tom mluvit (konec konců většina z nás se narodila v oblasti zvané „střední Evropa“, tak snad to je logické, že nejsme Australané ani jihoameričtí Indiáni), je provokatér a nepřítel státu. Dokonce se sepisují mezinárodní smlouvy, které mají naše „evropanství“ posvětit, nebo petice jako „ANO pro Evropu“, které nám taktéž mají vysvětlit, jak to s tím evropanstvím je.

Co mi nikdo v mých školních letech nevysvětlil, bylo, že politické nástěnky vlastně vůbec nemají ten účel, který měly na první pohled: Sdělovat zjevná fakta, jako třeba že si přejeme mír. Že ve skutečnosti v pozadí stojí mnohem hmatatelnějších jevy: geopolitické zájmy a hospodářské závislosti. (Za vším hledej moc a peníze.) Stejně tak mám podezření, že současná vlna „proevropanství“ jenom v dobré víře sedla na lep zájmům mnohem sofistikovanějším a hmatatelnějším, než je pouhé hlášení se k našemu původu. (Prostě za vším hledej moc a peníze.)

Vstřícnost vůči Bruselu je veřejnosti prezentována jako posvěcení našeho evropanství. Buď jsme s Evropou, nebo jsme proti ní. Ale není to o tom, s kým se máme rádi. Je to o penězích. O našich důchodech. Jenom je to tak trochu zamaskované:

Řecko nám během posledního roku už třikrát zbankrotovalo (tj. škrtlo část svého dluhu). No a Evropská centrální banka (ECB) čelila výtkám, že odpis řeckého dluhu bude znamenat také škrtnutí řeckých dluhopisů, které ECB v minulosti nakoupila. A to zase bude znamenat, že peníze uvolněné do oběhu nákupem těchto (nyní náhle neexistujících dluhopisů) se stávají vytištěnými a ničím nekrytými penězi. A ECB samozřejmě takto tisknout peníze nesmí. I vymyslela milá ECB, jak zákon obejít: Řecké dluhopisy rychle smění s evropským záchranným fondem EFSF za jeho vlastní dluhopisy. Škrtnuty budou řecké dluhopisy až poté. Ale má to ještě jeden vedlejší efekt.

Totiž bezcenné dluhopisy se začínají v Evropě nebezpečně maskovat neustálými cílenými změnami majitelů. Řecko je prodá bankám, banky je prodají ECB, ECB je úhledně přebalí a prodá EFSF, EFSF vydá své vlastní dluhopisy a ty prodá třeba penzijnímu fondu. Takže brzy už nikdo nedokáže identifikovat, za čím se ještě skrývá nějaká hodnota a co už je jen prázdnou skořápkou. Akorát že za tyto prázdné skořápky budou ručit všichni ti, kdo se včas přihlásili k „evropanství“ a v rámci něho se zavázali fond EFSF podporovat.

Vážně chceme, aby naše penzijní fondy, které mají zabezpečit naše důchody, investovaly naše úspory do takového skrytého odpadu?

To o tom je dnešní zesílený tlak na evropskou integraci. Ne o tom, kde jsme se narodili.