Východ Polska: Z kouzelného Lublinu do srdce temnoty

Jsou Poláci antisemité? Jak se staví k excesům některých svých obyvatel ve vztahu k Židům během druhé světové války a krátce po ní? A co lze v této věci vyzkoumat a prožít během krátké návštěvy jihovýchodního Polska?

Do východopolského Lublinu, který byl ke konci druhé světové války mimo jiné téměř 150 dnů hlavním městem Polska, vyjíždíme před květnovými svátky během krupobití u Ostravy a prudkého deště za polskou hranicí. Irská setřice na zadní sedačce z toho lehce znervózní.
350 kilometrů do města Rzeszow, kde musíte opustit dálnici vedoucí dále na Ukrajinu, je možné ujet z Ostravy za necelé tři hodinky. A dálnice je…perfektní. S našimi silnicemi nesrovnatelná. Z Rzeszowa do Lublinu je to další více než dvě hodiny jízdy po rychlostní komunikaci a následně silnici první třídy – řeklo by se u nás. Kvalita v porovnání s většinou našich silnic je výrazně lepší…žádný zaostalý východ Polska, kdy všichni chodí v neděli do kostela a volí Kaczynského, protože jim to nakázal farář v kostele, jak se u nás většinou tvrdí a je tradováno. Z polsko-ukrajinské hranice u Přemyšlu dojedete na českou hranici za čtyři hodinky pohodlné jízdy.

Lublin je i přes devastaci v průběhu války krásné historické město. Hipsterské, cool, působivé, kde se nové mísí s tradičním, řeklo by se. Nové se místy prolíná s tím tradičním, úchvatným, historickým…
Ale něco z toho starého se také skrývá, je upozaděné, nemluví se o tom.
Poláci oslavy prvního máje, a především třetího května jako dne připomenutí PRVNÍ ÚSTAVY V EVROPĚ A DRUHÉ NA SVĚTĚ (skvělá marketingová práce) v roce 1791, berou vážně. Významné budovy v Lublinu jsou nasvětlené, koná se řada více či méně oficiálních, nebo naopak zábavných akcí. Oslava ústavy se dá marketingově vhodně spojit s 15 lety v Evropské unii a pěti sty lety od založení Polsko-litevské unie. I proto je jedním z center města rozlehlé Litevské náměstí. A lidé na to slyší. Večer turistické centrum Lublinu praská ve švech.

Ale Lublin byl také centrem ďábelského plánu Operace Reinhard, jehož cílem byla likvidace židovského obyvatelstva v polském Generálním gouvernmentu. Ostatně třetinu obyvatelstva (40 tisíc lidí) tvořili před druhou světovou válkou právě Židé. A jejich životy skončily v německém koncentračních/vyhlazovacích táborech na polském území (jak zní podle polských politiků správné označení tohoto typu zařízení) Majdanek, který se od centra města nachází několik málo kilometrů a autem k němu dojedete za pár minut.

V samotném Lublinu je připomínek židovské minulosti vlastně pomálu. Turisté se logicky koncentrují ve vymazleném centru okolo náměstí a hlavní třídy, jen výjimečně projdou úzkými uličkami do míst, kde stávalo v minulosti židovské ghetto, i když je to vlastně pár metrů. Lublin byl na konci války silně poškozený a toho původního se mnoho nedochovalo.

Je třeba také přiznat, že městem vede turistická trasa po paměti lublinských Židů. A že některé z domů jsou označeny informačními cedulemi a destičkami popisujícími jejich význam pro židovskou komunitu v minulosti, a především během druhé světové války (například dům, kde sídlil úřad, který na konci druhé světové války měl pomáhat přeživším Židům, nebo tabulky připomínající obyvatele ghetta, kteří holocaust nepřežili – vybudované pravděpodobně pozůstalými). Takže shrnuto: na židovskou minulost se nijak výrazně neupozorňuje, davy turistů kvůli ní do Lublinu rozhodně nejezdí, ale na druhou stranu je splněno minimum nutného…Cedule jsou pověšeny, nic netajíme…Stav některých budov je bídný. Pozlátko je fuč.

Samotný Majdanek je děsivé místo, kde při návštěvě běhá mráz po zádech. Vznikl jako koncentrační a pracovní tábor pro zajatce a přeměnil se na tábor vyhlazovací. Odhady počtu mrtvých se značně liší od 80 po 300 tisíc lidí – jako smrtící prostředek se stejně jako v Osvětimi – Brzezince používal Cyklon B. Tábor byl evakuován v dubnu roku 1944, pak jako první osvobozen Rudou armádou, a jako první tak vydal komplexní svědectví o děsivosti svého účelu.

Vstupní muzeum do celého areálu s přednáškovým i odpočinkovým sálem a expozicí jsou vybudovány na úrovni, důstojně a pietně – rozhodně se tady nešetřilo. Koupit si můžete řadu historických studijních materiálů, místní zaměstnanci jsou profi a jazykově vybavení.
Z původního areálu bylo zachováno zhruba 20 – 25 % baráků/území. Ve většině z nich je umístěna expozice na profesionální úrovni týkající se jednotlivých oblastí života v táboře a ďábelského nacistického plánu jako celku. Atmosféra je tísnivá a mrazivá – to i přes první opravdu teplý jarní den. Umocňují ji ostnaté dráty a strážní věže lemující celý rozlehlý areál. Návštěvnost je při jarním slunečném odpoledni poměrně vysoká, ale vzhledem k rozloze zpřístupněné plochy se lidé rozprostřou a rozhodně se neprodíráte davy, jako je tomu například v centru Lublinu, nebo v jiných turistických lokacích…

Na pietním místě se řada lidí bohužel pietně nechová – pokřikují na sebe, pobíhají…To může člověku přijít nepatřičné i s ohledem na to, že nezpozorujete nikoho, kdo návštěvníky usměrňuje, jak by se měli chovat, co je naprosto nevhodné...Prostě návštěvu zařadili do itineráře před tím, než večer vyrazí do cool centra do cool podniku na pivo…Slyšíte směsici jazyků…hodně němčinu, hodně polštinu, často ruštinu…a taky místy hebrejštinu…

Nejděsivější pocity člověk vnímá, když navštíví krematorium a mauzoleum s popelem mrtvých v horní části rozlehlého areálu – dohlíží na tábor jako futuristické ufo. Celý areál s baráky, plynovými komorami, ostnatými dráty a strážními věžemi máte pod sebou. V dálce se rozprostírá panorama Lublinu.
Hned vedle bývalého tábora je křesťanský hřbitov a tam vše frčí, jak jsme v Polsku zvyklí. Obchodně. Jeden obchod s květinami vedle druhého.

Návštěva je u konce, vyjíždíme tam, kde už se děsivé šílenství za žádné označení jako koncentrační, pracovní, zajatecký etc. tábor neschovávalo. Vyhlazovací tábory Sobibor a Belzec. Ale o tom až příště.