Gotický kostel a Jaderná elektrárna, Bůh a Temelín. Jižní Čechy v nás

Když vás při putování podél Lužnice po výstupu na skalnatý ostroh nad řekou ohromí symboly, které si jsou zdánlivě daleko, ale ve skutečnosti blíž, než bychom čekali. Víra v Boha se setkává s vírou v technologický pokrok

Pohlazením po duši je v době koronavirové pandemie, kdy slovy klasika vymknuta ze svých kloubů doba šílí, pochmurného listopadového počasí, které se na severovýchodě země nese ve znamení deště, zatažené oblohy a nedostatku slunce, vzpomínka na putování místy divokým, místy malebným údolím Lužnice mezi Táborem a Bechyní, jak jsem o něm psal nedávno zde.
Skončili jsme za Stádleckým mostem, šli kolem pomalu plynoucí řeky, jejíž hladina byla zalita sluncem k výcvikovému areálu Karlovy univerzity Liška. Lužnice v těchto místech plyne líně, má nížinný charakter, chlapi z pramic čekají v poloze tichých bláznů na kořist (Autor sám je rybář. Pojmenování lidí, kteří jsou ochotni strávit hodiny a hodiny tichým pohledem do vodní hladiny, pochází od dámy, která mu v hospodě servírovala pivo a podobného blázna měla v domácnosti také.). Myšlenkami jsem se přenesl ke klidně tekoucím řekám východního Polska nebo Pobaltí. Protože mi chybí…

Od Lišky cesta vede k Dobronicím. Autor si z dětství spojuje tuto malebnou jihočeskou vesničku s dvěma informacemi – je u Lužnice a je tu zřícenina. Cesta vede o univerzitního areálu nad chatovištěm do kopce, nad řekou se tady zvedá opět strmý skalnatý ostroh.
Když vycházím z lesa, zjevuje se jako svědek minulých časů na kraji podzimního (nebo pozdě letních?) pole raně gotický Kostel Nanebevzetí Panny Marie. Působí opuštěně, klidný strážce krajiny a symbol naděje lidí, kteří ho navštěvovali. Absence výraznější věže dává vyniknout čistým tvarům a liniím stavby. Jednoduchostí mě vrací do už zmiňovaného Pobaltí – Estonska s řadou opuštěných původně německých kostelů na největším ostrově Saaremaa (psal jsem o něm zde).

Kostel je nepřístupný a bohoslužby se v něm nekonají. I to o nás vlastně něco říká. Vstupní vrata jsou malá a hovoří jasně. Ty, který vstupuješ dovnitř, se před tím, co hledáš, musíš sklonit. Před tím, co tě přesahuje, jehož tajemství nedokážeš nahlédnout a můžeš v něj pouze věřit.

Cesta na okraji ostrohu ze strany jedné a pole ze strany druhé nás přivede na kraj typické jihočeské obce. Ještě předtím mě v dálce překvapí mohutné chladicí věže Jaderné elektrárny Temelín. Vůbec mi nedošlo, že jsme tak blízko. Protiklad starého a nového. Gotický kostel za mnou, jaderná síla přede mnou. Tiché symboly rámují jihočeskou krajinu. A vlastně mají mnoho společného. Naděje v lepší život, v lepší budoucnost, ale také hrozba a v minulosti v obou případech bohužel i realita katastrof, zmařených lidských životů a utrpení, když se s nimi nakládá nevhodně. Hle, vklínila se nám sem metafyzika. Tak pojďme raději zpátky na zem a dál pěkně po svých. Kolem zříceniny hradu ze 14. století, z něhož se dochovala jako dominanta vysoká válcová věž a zbytek opevnění, scházíme k řece.

Vesnice v sobotním prosluněném odpoledni poklimbává. Vodácká sezóna skončila, turisté odjeli, čeká se na konec babího léta a příchod podzimu. V obci je několik možností ubytování v penzionech nebo v soukromí. Otevřena je také putyčka kousek od mostu přes řeku. Vábení po pivu je silné, zpomaluji. Překvapivě vítězí mé odpovědnější já. Poté, kdy si setřice pohraje s fenkou čundráckého páru sedícího venku, jehož vůle byla evidentně slabší a jejich mírně růžovějící a fialovějící obličeje stejně jako vřelost brblajících jazýčků naším směrem napovídají, že první pivo před sebou na stole nemají, pokračujeme dál.
 
Vcházíme na most přes řeku vedoucí k vodáckému kempu. Zavřeno. Je po sezóně. Je taky covidově. Panorama jezu, bystře tekoucí vody přes něj, ostrého a poměrně dlouhého skalnatého ostrohu, věže zámku a v dálce na vše dohlížejícího Kostela Nanebevzetí Panny Marie je při slunečném počasí s bělostnými oblaky úchvatné. Jihočeská idyla se vším všudy.

Před mostem narazíme na symbol doby doby vlastně dost nedávné, a přitom strašně minulé  – telefonní budka zarostlá stromy z vedlejší zahrady, křovím, travou. Je to zábavný moment. Kdy byla naposledy použita? Dalo by se do ní ještě dovolat? Autor textu si vzpomene na dobu před dvaceti pěti lety, kdy opustil jižní Čechy a z hornické Karviné volal z telefonní budky (samozřejmě ještě nebyla O2 a nesla jiné logo i barvy) pravidelně rodičům z telefonní karty. Zkusím se zeptat o deset let mladších přátel, jestli ví, co to bylo zač taková telefonní karta do automatu. A zda vědí, že existovalo víc typů telefonních budek. Na peníze, ale také na tyto karty. A zda vědí, že existují telefonní budky…

Z Dobronic vycházíme polní-luční cestičkou podél řeky, která se líně šine kupředu. To se ale za kilometr zásadní změní. Z řeky vystupují mohutné balvany, přes které si voda razí cestu, mohutné skály a převisy vytvářejí v řece hluboké a poklidné tůně, kde se dá koupat. Předtím, než nás stezka odvede od řeky, vystoupáme na skály nad ní a otevírá se nám krásný výhled na říční údolí. Jedno z nejkrásnějších míst cesty nacházíme kousek od Bechyně.

Okraj města nás nejdříve vítá hřbitovem a vedle stojícím areálem keramičky. Od něj scházíme po louce zpět k řece a přicházíme do Bechyně podél vody. Nad Lužnicí se tyčí jeden ze symbolů a strážců města: unikátní železobetonový most z konce dvacátých let minulého století. Oblouk překonává řeku ve výšce 6O metrů, je dlouhý 190 metrů a používají ho jak auta, tak vlaky. To autorovi textu vlastně docvakne, až v momentě, kdy na něj vjíždí s rouškou přes obličej ve vlaku. Bechyňka – Elinka – elektrifikovaná trať Tábor – Bechyně – František Křižík…asociace, které v hlavě přinášejí vzpomínky na jihočeské dětství. Tak blízko a tak dávno.