Během velikonočního víkendu lidé v Moravskoslezském kraji během výletů odhodili roušky a pěkně si při jízdě na kole nebo běhu funěli do okolí. Co bylo ještě před týdnem nepředstavitelné a hodné odsouzení se stalo normálem
Ten příběh je vlastně zvláštní. Plný zlomů, dost překotných změn. Říkají něco o naší národní povaze? Stát lidem přikáže, aby nosili roušky. Stát je neposkytne, nemá, tak si poraďte a noste je. Češi si poradili, vzedmula se unikátní vlna sounáležitosti a solidarity a lidé je nosit bez nějakého většího brblání začali, i když si o smyslu opatření třeba mysleli svoje. Protože ani české, ani světové autority zrovna zajedno v názoru na užitečnost tohoto opatření také nebyli.
V zásadě nosili všichni a pořád, až na měnící se omezení typu pobyt v domácnosti, po pár týdnech také pro řidiče, kteří jedou sami v autě (předpokládám, že většina z nich se o této povinnosti dozvěděla právě v momentě, kdy byla zrušena, stejně jako autor textu), pak pro celou v autě cestující rodinu, pak pro děti do dvou let (živě si dokážu představit ročního syna, jak pobíhá venku s rouškou přes obličej), pak pro autisty a mohli bychom pokračovat. Pak přišlo naprosto nepochopitelné rozvolnění před krásným dlouhým velikonočním víkendem. Lid si to žádá, lid to dostane.
Do toho přicházela od reprezentantů státu vyjádření, která se dala interpretovat a ohýbat tak, jak se zrovna komu hodilo. Takže – v lese při jízdě na kole nebo běhu roušku mít nemusíte, ale…pak přicházejí interpretace a specifikace různých situací… Když nejste do dvou metrů u další osoby… A co studie, že při jízdě na kole nebo běhu je to nebezpečí třeba 10-15 metrů? A co když kolem někoho jen projíždím a proběhnu? Kdo bude měřit tu vzdálenost? A co je les, co je park, a co už není? A co je běh? Nekonečný debatní regres vedoucí k vypjatým situacím, které třeba skončí jako ta jedna v Praze v hlavní roli s mladou drzou dívkou a městským policajtem utrženým asi z pracovní únavy ze řetězu a chovajícím se jako blázen…
A jaký je rozdíl, když si koupíme pivo v okénko a nemůžeme sedět na terase-zahrádce zařízení, které je ohrazeno páskou, ale úplně stejný počet lidí se rozvalí na trávníků kousek od provozovny a konzumuje pivko bez roušky?
Autor textu může období čtvrtek – pondělí rekapitulovat dvěma výjezdy do Beskyd, jedním výletem do Podbeskydí a jedním putováním do Oderských vrchů. Odhadem je počet cyklistů a běžců bez roušek zhruba 50%. V případě větší koncentrace lidí se podíl neukázněných spíše zvyšuje. Asi proto, že víc je těch lidí vždycky tam, kde se podává pivo. Tak už to u nás nějak bývá.
Oproti tomu před týdnem v regionu prakticky nikoho bez roušky mimo město nebylo možné potkat. Samozřejmě, velká část procházejících se opuštěnými místy volila už předtím obdobnou strategii jako autor textu. V momentě, kdy někde zahlédla od sebe 50-100 metrů neznámou osobu, roušku nasadila, aby ji následně po setkání opět odložila…
Ostatně důchodce makající na zahradě v malé vesničce na Opavsku mi předminulý víkend vyčinil zhruba na padesát metrů, že roušku nemám, i když jsem si ji jen rovnal, protože jsem do vsi přicházel z lesa-pole a stáhnul mi ji syn jako vítaný zdroj zpestření při asi už zdlouhavém nošení na tátově hrudníku.
Autor textu je liberál. Při vyjádření některých nejen regionálních politiků, že bychom měli hlásit policii a příslušným orgánům, že zahlédneme někoho bez roušky, se mu dělá poněkud nevolno. Nevím, proč bychom měli práskat a něco hlásit, když na to příslušného jedince můžeme upozornit sami a jsem přesvědčený, že většina z nich mohla zapomenout, neuvědomit si svou povinnost atd. Ale opět se pohybujeme od extrému do extrému. Nejsem odborník, ale párkrát v životě jsem jel na kole nebo běžel. I do kopce. A funěl u toho do okolí. Stejně jako sportovci těchto dnů v Beskydech. Třeba by stačilo jen trochu ohleduplnosti při vydávání špičkových sportovních výkonů a klidného zamyšlení, když projíždíme, nebo probíháme mezi lidmi.
Tak si jen přeji, abychom si uvolněním v uplynulém týdnu neudělali víc těžkostí v tom následujícím, až začnou přicházet každodenní výsledky z laboratoří, které už budou reflektovat dny, kdy jsme si dělali pěkné Velikonoce na čerstvém vzduchu.
