Reklama na Vodafone nám dává nahlédnout do tříčlenné rodiny o Vánocích. Maminka a dva synové se skvěle baví. Vánoce jsou, když se válíme doma u televize… V reklamě ale chybí muži. Opravdu jsou Vánoce, kde chybí táta, skvělé?!
Je to pár dnů, co jsem už několikrát viděla mezi filmy reklamu od mobilního operátora Vodafone. Reklama se jmenuje „Vánoce od Vodafonu – odměny, kde si každý vybere“. Je to spot, který nám přibližuje život tříčlenné rodiny v čase předvánočním a během Vánoc. Na začátku spotu jsou dokonce titulky: Michaela, Sam a Max Budimanovi.
Nevím, zda se jedná o skutečné lidi či placené herce, ale myslím, že to není podstatné. Reklama je přirozená, vlídná, místy i vtipná. Hraje v ní maminka a dva kluci, malí hrdinové spotu. Všichni vypráví, co mají na Vánocích rádi.
Nejdřív jsem si řekla, že je to fajn reklama. Proč? Neprudí, nenutí, nepodbízí se, nekřičí na diváky, není agresivní. Když jsem ale tento spot viděla podesáté (reklamní bloky jsou na některých TV stanicích docela dlouhé a stále se opakují), tak mi na reklamě něco nesedělo. Ale co? Nejdřív jsem zjistila, že mi tam něco chybí. Ale co tam chybí?
Pak mi došlo, že v této reklamě naprosto chybí muži. Matka, asi čtyřicátnice, dvě malé děti, a babička. Jediným mužem je dědeček (spolu s další babičkou), se kterými se děti spojí během Vánoc prostřednictvím tabletu. Ale to je záběr na pár vteřin. Nevypadá to, že by hrál zásadní roli.
Zkrátka chybí tradiční hlava rodiny – otec, táta, milovaný tatínek, taťka. A najednou, když vidíte reklamu pojedenácté, Vám dojde, že maminka je bossem rodiny a všechno řídí. Sekunduje a vypomáhá babička. Maminka s malými chlapci peče cukroví. Maminka nakupuje s dětmi dárky po obchodech a v autě je odváží domů, maminka vybírá na trhu stromeček a přináší ho domů. Maminka připravuje vánoční stůl a hostinu.
Kluci i maminka říkají společně, že pravé Vánoce jsou, když jsou doma, nemusí nic dělat, volají babičce a dívají se na televizi. "Jenom se tak válíme doma,“ říká maminka v reklamě.
BYLO ZÁMĚRNÉ VYPUSTIT Z REKLAMY OTCE?
Nevím, zda to byl záměr, aby v reklamě neúčinkoval žádný muž (ani manžel, otec, strýc nebo dědeček, který by představoval tradiční mužský prvek a vzor pro chlapce). Ale dle mého názoru, ačkoliv je v současné době spousta rodin bez muže, je to špatně.
MOJE VÁNOCE BEZ TÁTY
Sama jsem to zažila a radostné to nebylo ani trochu. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo deset let. Mému bratrovi bylo tehdy dvanáct. Ať se první Vánoce matka snažila sebevíc, tátu se jí nikdy nahradit nepodařilo. Je to zhola nemožné.
Vánoční tradice, které byly neodmyslitelně spjaty právě s tátou (např. když jsme vyráběly ze skořápek vlašských ořechů malé lodičky se svíčkami a pouštěli je v lavoru nebo v umyvadle v koupelně, nebo pozdně odpolední procházky před štědrovečerní hostinou… našlo by se toho hodně), vypadly z naší rodiny úplně. Jako kdyby nikdy nebyly.
To táta byl ten, kdo v naší rodině předchozích deset let pečlivě vybíral vánoční stromek na tržišti. Byl to on, kdo jej také přinesl domů a kdo jej brzy ráno na Štědrý den sekerou či pilkou upravil, aby se vešel do stojanu. Byl to on, kdo se chopil občas rozbitého světelného řetězu s malými lucerničkami a dokázal jej spravit. Byl to táta, kdo dokázal uklidnit nervózní matku a zklidnit nás, děti, když jsme jančily po celém bytě a přese všechno dokázal udržet vánoční atmosféru.
Byl to také táta, který si uvázal utěrku kolem pasu a pustil se do stahování a porcování velkého macatého kapra pro čtyřčlennou rodinu. Byl to konec konců táta, který dokázal neuvěřitelným a nezapomenutelným způsobem vytvořit kouzelnou vánoční atmosféru, že dárky nosí Ježíšek a nikdo jiný.
Táta to dokázal tak zahrát, že kdyby se rodiče nerozvedli v mých deseti letech, nejspíš bych věřila na Ježíška, který nosí na Vánoce dárky dosud. Později, po jeho odchodu z našeho domova jsem tátu podezírala, zda se někdy dříve v životě nevěnoval herectví….
Matka zastala spoustu práce v domácnosti, jistě. Která žena nedělá domácí těsto na cukroví? Nepeče, nezdobí? Neuklízí a neustále všude negruntuje? Nekupuje tajně dárky?
Zkrátka Vánoce bez táty nejsou stejné, jako když je prožíváte s tátou, jako úplná rodina. Také by se dalo říci, že pro mě vlastně opravdové Vánoce skončily v mých deseti letech. Pak se moje matka velmi změnila. Zahořkla, ztvrdla a hodně nadávala, a obzvláště na Vánoce.
Pokud máte chuť, přečtěte si můj blog z loňského roku „Proč nemám ráda Vánoce?“ - https://siander.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=738616
Možná si řeknete, že neúplné rodiny, rodiny bez otců nebo dokonce bez jakýchkoliv mužů, jsou přeci dneska naprosto normální. Ale víte, já jsem ročník 1979. Když mi bylo oněch deset let, chodila jsem do čtvrté třídy na základní škole. Tehdy nás bylo ve třídě celkem 36. Jestli si pamatuji dobře, tak v roce 1989 jsme byly ve třídě jen dvě, které jsme pocházely z rozvedené rodiny. Tehdy bylo normální, když rodiny byly úplné. Bylo normální mít mámu a tátu. Mít rodinu se vším všudy. A naopak - tehdy bylo nenormální, zkrátka divné, nemít tátu.
Když se táta rozvedl s matkou a poté se odstěhoval 200 km daleko, do Ústí nad Labem, stále jsem věřila, že se vrátí. Celých deset let, co jsem žila doma s matkou a bratrem, jsem si přála, aby se táta aspoň na Vánoce zase vrátil. Aby to bylo jako dřív…
GOTTOVA PÍSEŇ – „TÁTO, ZŮSTAŇ ASPOŇ DO VÁNOC“
Když jsem několik let, to už bylo po Sametové revoluci, uviděla v Československé televizi v jakémsi vánočním medailónku hudební klip Karla Gotta z roku 1972 „Táto, zůstaň aspoň do Vánoc“, s textem Jiřího Štaidla, rozplakala jsem se.
V refrénu se zpívá:
„Zůstaň aspoň do Vánoc
Táto, sundej ten plášť
Nechoď, nechoď žít zvlášť
Zůstaň aspoň do Vánoc.“
Kdykoliv, když tuto píseň slyším, padne na mě veliký smutek. Stále vidím svého tátu, jak se s ním loučím před domem na jaře v roce 1989 a ptám se ho: „A přijedeš aspoň na Vánoce, tati?“
Tehdy táta neměl odvahu mi odpovědět. Pravdou je, že na Vánoce nepřijel nikdy. A stejně jako v té písni, ano, psali jsme si dopisy.
Spolu s tátovým odchodem vymizel sport z naší rodiny. Táta byl ten, kdo miloval lyžování, bruslení, sáňkování, jízdu na kole, dlouhé výlety a procházky. Táta byl podnikavým duchem v naší rodině. Byl tím, kdo to všechno řídil a organizoval, kdo rád vymýšlel akce a také spolu s námi je uskutečňoval.
Po tátově odchodu z naší rodiny zůstala velká prázdnota. Zmizela radost, legrace a zábava. Ačkoliv matka, babička i děda, zkrátka všichni říkali, že si brzy zvykneme na život bez táty, byla to iluze. Ne, pokud jste jednou zažili, jaké to je bezvadné mít tátu (i když má své chyby, jako každý člověk), pak vám bude chybět a nikdo a nic ho nenahradí.
Ano, v reklamě na Vodafone je přesně to, jak vypadaly naše Vánoce bez táty. Nic nedělat, být v pyžamu, od rána do večera sledovat televizi a také hrát hry (v našem případě to tehdy bylo „Člověče, nezlob se!“, Dáma či pexeso). Budu upřímná, když takhle prožijete jedny Vánoce, druhé, třetí, desáté… pak si přejete cokoliv, jenom ne nicnedělání. Zažívala jsem to jako dítě rok co rok a žádná výhra to nebyla. Žádný tablet, žádná televize, sebelepší film ani seberychlejší internet, dokonce ani ten nejlepší a nejdražší dárek… nic z toho vám totiž nenahradí tátu.
Krásné dny Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
