Jill Bolte Taylor – žena, která přežila svou smrt

Jill Bolte Taylor pracovala až do 37 let jako odbornice v oboru neuroanatomie. Jako svobodná, úspěšná a mladá žena bydlela sama ve dvoupodlažním domě v Bostonu. Ve volném čase vytvářela obrazce z barevného skla, skládala písně a hrála na kytaru. O víkendech jezdila po Spojených státech jako předsedkyně NAMI s přednáškami o mozku. Její život se náhle během pár hodin změnil, když dostala mrtvici. Díky matce, přátelům a kolegům z lékařského prostředí se během pár let zcela uzdravila a vrátila do života. Napsala knihu o tom, jak přežila smrt a americký časopis Time ji zvolil mezi 100 nejvlivnějších lidí roku 2008.

10. prosince roku 1996 se ráno probudila Jill Bolte Taylor do nového dne a nebylo jí dobře. Pod okem ucítila ostrou bolest a bolela ji hlava a celkově byla otupělá. Myslela si, že je jen nachlazená.

Nejdříve se snažila rozhýbat tělo cvičením, což se nedařilo. Ani sprcha nepomohla. Jill byla zpomalená, unavená a všechno ji postupem času činilo obrovské problémy.

Chtělo se jí spát a začaly se u ní dostavovat stavy euforie a naprosté blaženosti, které se střídaly se stavy alarmující její mysl. Nabádaly jí, že není něco v pořádku.

Jill Bolte Taylor (*1959) se věnuje neuroanatomii, přednáší na Indiana University School of Medicine a je mluvčí střediska Harvard Brain Tissue Ressource Center. Ve svých 37 letech prodělala mozkovou mrtvici s krvácením do levé hemisféry a o své zkušenosti napsala knihu, která byla přeložená do více než 30 jazyků. Americký časopis Time ji zvolil mezi 100 nejvlivnějších lidí roku 2008.

JÁ MÁM MRTVICI!

Těsně před tím, než se Jill chtěla vydat na cestu do práce, poklesla jí pravá ruka k pasu a necítila ji. Došlo jí, že právě prodělává cévní mozkovou příhodu. Díky znalostem levé i pravé hemisféry, věděla přesně, která centra v mozku se jí „vypínají“ kvůli krvácení do mozku a přestávají fungovat.

Z posledních sil si chtěla zavolat pomoc, ale zjistila, že už jí nefunguje ani mozkové centrum řeči, neumí číst, nerozumí číslicím na telefonu. Nakonec si po dlouhé době vzpomněla na číslo do zaměstnání, kde ji už hodinu postrádali.

Kolega Steve pochopil, že není něco v pořádku a přijel za Jill domů. Odvezl ji do nemocnice, kde už nebyla schopná ničeho kromě tupého zírání a spánku. Lékaři ji diagnostikovali vzácnou cévní mozkovou příhodu, kterou měla Jill už od narození. Příčinou mozkové mrtvice byla arteriovenózní malformace, o které nikdo nevěděl.

CÉVNÍ MOZKOVÁ PŘÍHODA A NÁDOR V MOZKU

Kromě krvácení do mozku, které lékaři zastavili, také při vyšetření objevili nádor ve velikosti golfového míčku, který bylo nutné během měsíce odoperovat.

Byl to paradox – vědkyně, která zasvětila svůj život výzkumu mozku, dostala mozkovou mrtvici! Jill se snažila vnímat mrtvici ne jako konec života a doživotní paralýzu, která z ní udělá trosku s nezbytnou doživotní péčí druhých, ale jako vynikající studijní materiál.

MATKA, KTERÁ UČILA SVOU DCERU VŠECHNO ZNOVU

Jillina matka, která ji znala od dětství jako nikdo jiný, přijela do nemocnice a pět dní po mrtvici ji odvezla domů. Už v nemocnici ji matka začala (za pomoci a vysvětlení lékařů, jak fungují neurony) pomalu učit všechno, co ji učila už v dětství.

Díky znalosti obou hemisfér a funkcí neuronů se Jill podařilo nejen během necelého měsíce vrátit se zpátky k návykům, které jsou pro nás ostatní naprosto samozřejmé, např. dojít si samostatně na toaletu, najíst se za pomoci vidličky a nože, neposlintat se, rozeznávat barvy a tvary kolem, předměty a vědět, k čemu slouží nebo poznávat lidi…

JAK PROBÍHALO UZDRAVOVÁNÍ

Jill Bolte Taylor přiznává, že se jí mnoho lidí ptalo – jak dlouho jí trval návrat do „normálu“. Přečtěte si, jaké pokroky s postupujícím časem dělala.

2 měsíce po mrtvici – poprvé byla sama venku bez cizí pomoci

3 měsíce po mrtvici – se naučila poprvé řídit

6 měsíců po mrtvici – se vrátila do rodného města na třídní sraz po 20 letech od ukončení střední školy

8 měsíců po mrtvici – se vrátila do zaměstnání na plný úvazek

1 rok po mrtvici – se přestěhovala do rodného města

2 roky po mrtvici – se snažila zrekonstruovat, co se s ní stalo v den mrtvice

4 roky po mrtvici – byla schopna dělat více činností najednou

5 let po mrtvici – byla schopna skákat na pláži z kamene na kámen, aniž by se dívala pod nohy

7 let po mrtvici – se upravil její spánkový režim

8 let po mrtvici – začala vnímat sama sebe jako bytost pevné podstaty

Jill se nakonec podrobila operaci, která dopadla víc než dobře. Lékaři ji odstranili nádor i odsáli krev, která zaplavila jednotlivá mozková centra.

ŽIVOT PO OPERACI

Když se vrátila Jill po operaci domů, znovu se za pomoci matky dala do cvičení, aby její neurony nezahálely a ona jim mohla připomenout, co všechno dříve dělala a uměla. Sama to vysvětluje tak, že vždycky věděla, že má někde v mozku přihrádky, kde jsou jednotlivé složky s potřebnými informacemi. Jen si na ně nemohla hned vzpomenout a vybavit si je.

Díky matčině pomoci (trpělivosti, pochopení a nekončícímu povzbuzování) a také přátel, kolegů i kamarádek z dětství, se mohla dostat zpět k informacím a vzpomínkám na dětství, lidi, školu, studia či znalosti z vědecké oblasti, které se jí znovu vybavovaly.

VAROVNÉ PŘÍZNAKY MRTVICE

• Problémy s řečí a mluvením
• Mravenčení v jakékoli části těla či její znecitlivění
• Problémy s pamětí a s vybavováním vzpomínek
• Zhoršená rovnováha a koordinace pohybů
• Silná bolest hlavy
• Problémy s očima a viděním

POKUD MÁTE TAKOVÉ PŘÍZNAKY, OKAMŽITĚ VOLEJTE RYCHLOU LÉKAŘSKOU POMOC, PROTOŽE S NEJVĚTŠÍ PRAVDĚPODOBNOSTÍ MÁTE MRTVICI!

RECENZE

Jill Bolte Taylor nás provede nejen osobním životem před a po mrtvici a nechá nás nahlédnout do své osobnosti, jakou byla před a je nyní. Jak sama přiznává, není stejnou osobností, kterou byla dříve, protože se jí líbí jiné věci, barvy či hudba než dřív. Podrobně nás seznámí s fungováním pravé i levé hemisféry. Umožní nám porozumět tomu, co se děje s člověkem, který prožívá mrtvici. Jako zásadní se mi jeví naděje, kterou nabízí lidem, kteří také prožili mozkovou mrtvici. Je tu možnost, jak se vrátit zpět k původnímu plnohodnotnému životu, který není živořením v nemocnici či v ústavu pro dlouhodobě nemocné. Vzhledem k osobní zkušenosti pochopila, jak je povzbuzování, trpělivost a vytrvalost při učení důležitá, protože se musela všechno naučit či připomenout si znovu. Závěrečné kapitoly knihy budí dojem, že člověk všechno může, všechno ovládá a o všem rozhoduje. Působí to, jako kdyby byl člověk (který je pouhým stvořením) větší než sám Stvořitel.

Odkazy, fotografie a literatura:

Jill Bolteová Taylorová, Můj okamžik prozření, příběh ženy, která přežila svou smrt, vydavatelství Euromedia Group, k. s. – Ikar, Praha, 2010, vydání první,

ISBN 978-80-249-1474-9

http://www.google.cz/search?q=jill+bolte+taylor&hl=cs&biw=966&bih=584&prmd=ivnsob&source=lnms&tbm=isch&ei=LvHkTevCEYqaOruE9cgG&sa=X&oi=mode_link&ct=mode&cd=2&sqi=2&ved=0CBkQ_AUoAQ

http://www.youtube.com/watch?v=UyyjU8fzEYU