Vždycky jsem se bála pavouků a hadů. Přijdou mi odporní a ohavní. Ale že mám opravdovou fobii na hady a pavouky jsem si uvědomila až poté, kdy jsem se zúčastnila celosvětového výzkumu fobií na UK Praha.
Začalo to nevinně. Od kamarádky jsem se doslechla, jak se zúčastnila výzkumu fobií z hadů na Univerzitě Karlově v Praze. Přišlo mi to zajímavé. Během svého jedenáctiletého pobytu v přízemním bytě (který byl původně plánován za socialismu jako kočárkárna) jsem si s pavouky (od těch nejmenších, kteří pluli na svých pavučinkách vzduchem až po pavouky veliké s tělem i nohy jako moje dlaň, které jsem pracovně nazývala „tarantule“) a další havětí užila své.
A tak jsem si řekla: „Pavouků se bojím, hadů taky. Tak proč bych se nezúčastnila i já a nepomohla vědě?“
NEJDŘÍVE TŘI TESTY
Obrátila jsem se na Univerzitu Karlovu, která na svém webu v projektu nazvaném Krása zvířat, o unikátním celosvětovém výzkumů fobií z pavouků a hadů, informuje. Zkontaktovala jsem příslušné vědce a dostala jsem odpověď, abych předběžně vyplnila tři dotazníky na webu UK.
Druhý den jsem dostala vyhodnocení dotazníků: Bojím se jak pavouků, tak hadů.
Supr, řekla jsem si. To bylo pro mě úsměvné zjištění! Jako bych to nevěděla.
JAK JSEM HÁZELA PO PAVOUCÍCH BIBLE
Vybavila se mi situace, kdy jsem si večer doma četla Bibli. Seděla jsem na posteli v pyžamu, v ruce držela Bibli, četla si a modlila se. Mohlo být kolem půl desáté večer. A tu se najednou vydal z kuchyně mého bytu do mé ložnice pavouk. Tělo měl veliké asi 1,5 cm, a když jsem k tomu přidala nohy… No, byl velký jako moje dlaň!
Samozřejmě, že jako racionálně smýšlející člověk vím, že se pavouci na podzim stahují do lidských obydlí. No, a byt v přízemí je první na ráně. Také vím, že když se už nakvartýroval ke mně do bytu, jednoduše se vydal večer pro něco k snědku. A protože patrně nic v kuchyni nenašel, vydal se do ložnice.
Jenže co s ním teď? Představa, že ho nechám proběhnout až pod mou postel a nechám ho, aby se tam zabydlil a tkal své obrovské sítě, mě děsila! Po ruce jsem neměla nic. Žádné noviny, předmět, natož plácačku na mouchy. Pantofle jsem měla pod postelí, ale tem směřoval pavouk… A protože se vysokou rychlostí blížil k mé posteli, tak zbývalo jediné.
Jedinou zbraní, kterou jsem měla, byla Bible. Když se přiblížil pavouk na „dostřel“, hodila jsem na něj Bibli! Byla jsem šílená hrůzou, odporem a hnusem. Opanoval mě těžko popsatelný pocit a následně jsem jednala zcela iracionálně. Vím, a přiznávám to bez mučení.
Moje hrůza a děs se vystupňovaly a já jsem skočila bosa v pyžamu na Bibli a skákala na ni, abych si byla na 100 procent jistá, že pavouk je mrtev. Hlasitě jsem zařvala na celý dům! Bylo mi všechno jedno, že vzbudím důchodce v celém našem domě. Ten výkřik mi pomohl se trochu uvolnit a uvědomit si, že jsem to jakš takš zvládla.
Stála jsem na Bibli a minutu jsem si stále dokola opakovala nahlas: „To dáš! Všechno bude dobrý! Zvládla jsi to! Už je to za tebou! Jsi statečná!“
Po uplynutí minuty jsem opatrně sestoupila ze své Bible a šla jsem do kuchyně, abych si dala malého panáka. Ačkoliv jsem totální abstinent kvůli zažívacím potížím mám doma láhev Becherovky. Tohle byla situace, kdy jsem se potřebovala napít. Tak jsem si dala loka. Jestli mě dozajista něco uklidní, tak je to mytí nádobí, utírání nádobí, zalévání květin či různé šůrování po bytě. Tak jsem další půlhodinu uklízela a zároveň sbírala odvahu na odklizení mrtvého těla pavouka.
Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy si říkám, že kdybych měla manžela, nic z toho by se nestalo. Jednoduše bych zakřičela: „Miláčku, tamhle je pavouk!“ A já věřím, že můj milující manžel by se o všechno postaral. A je mi celkem jedno, zda by ho odnesl dostatečně daleko před dům živého a dal do trávy, nebo ho zabil.
No, manžela nemaje, jsem s obrovským zapřením zvedla Bibli. Naštěstí ji mám vždycky zabalenou do balicího papíru, který se dá snadno vyměnit. Pod Biblí byl vylisovaný pavouk. Tak vylisovaný, že mi připomněl sovětský večerníček „Jen počkej zajíci!“, kde se občas stalo, že zajíc vyzrál na zlém vlkovi a přejel ho parním válcem tak, že byl zcela vylisovaný.
Tak takhle vypadal i můj pavouk. Z novin jsem vytvořila jakési lapáky a těmi jsem uchopila vylisovaného pavouka a vyhodila ho do trávy před domem. Pak jsem odnesla obal na Bibli do popelnice. Dalších patnáct minut jsem dezinfikovala místo Savem a myla podlahu chemikáliemi, abych smyla nejen mastný flek po malé mrtvole, ale abych se jaksi očistila od té hrůzy.
Bibli jsem házela dvakrát, třikrát jsem útočila chemickými zbraněmi a třikrát jsem prosila statečné sousedy v domě, aby pavouka "tarantuli" odnesli z mého bytu pryč.
Jak jistě uznáte, fobii z pavouků mám zaručeně. S hady jsem do styku sice nikdy nepřišla, ale já vlastně dělám všechno celý život proto, abych se jim vyhnula. Například když jdu do ZOO, tak nikdy nechodím do oddělení hadů a pavouků. Prostě nemůžu. Bylo by to pro mě strašné utrpení.
POZVÁNKA K TESTOVÁNÍ NA PRACOVIŠTĚ UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE
Protože jsem splňovala kritéria pro účastníka testu, dohodla jsem si termín testování. Ujala se mě mladá vědkyně, která má ráda pavouky a hady. To mi hlava nebrala a nebere! Ale jak jsem z jejího nadšeného vyprávění pochopila, tato malá zvířata ji okouzlila a nic z toho, co zažívám já v jejich přítomnosti, při představách, obrázcích či filmech, ona nezažívá a nezná.
Nejprve jsem vyplnila několik dotazníků. Pak jsem dostala dvě elektrody, jednu jsem si připnula na hruď, druhou na místo, kde je srdce. Tyto elektrody měly zaznamenávat moje reakce na to, co uvidím. Na prst jedné ruky jsem dostala další elektronické zařízení, které mělo také sledovat moje reakce. Připadala jsem si jako tajný dvojitý agent na detektoru lži. Jak to dopadne?
Vědkyně bude sledovat moje reakce na počítači a vše se bude zaznamenávat, aby se to poté vyhodnotilo.
A pak to začalo. Sledovala jsem série obrázků listů na počítači. To byla „procházka růžovým sadem“ a velice uklidňující. Až tak, že mě napadlo, že ztrácíme zbytečně drahocenný čas. Pak byla tato série vyměněna a následovala série fotografií nejrůznějších pavouků velikostí a barev. To už byl pro mě tak trochu thriller. Pavouky vystřídaly listy a já jsem si mohla oddychnout. Už mi docházel ten smysl.
Ačkoliv jsem si nemyslela, že by můj strach z pavouků byl tak ohromný, došlo mi, že když jsem se dívala na fotky pavouků, téměř jsem nedýchala a občas jsem odvracela hlavu – odporem a hnusem.
Pak vědkyně přešla na vyšší level. Následovalo totéž, ale šlo o videa pavouků. Patrně to bylo tím, že mám velkou představivost, ale když jsem se dívala na krásné ženské ruce, které si hrají s chlupatou tarantulí, dělalo si fakt šoufl.
Totéž se opakovalo s hady. To bylo pro mě snad ještě horší! U pavouka mám dojem, že ho tak nějak ještě zvládnu, ale hada?! To už jsem za hranicí. Krajty, žlutí a zelení hadi, kobry… No, co vám budu říkat? Odvracela jsem se hnusem a odporem a v mysli jsem se uklidňovala, že testování trvá jenom hodinu a my už určitě budeme brzy u konce.
Posledním testem bylo srovnání pavouků od těch, kteří mi přijdou snesitelní až po ty nejohavnější. Totéž následovalo s hady. Jak jsem měla vzít do ruky pouhý kreslený obrázek zeleného pavouka či krajty, byl to problém. Došlo mi, že mám větší fobii z pavouků a hadů, než jsem si kdy myslela.
Když jsem obrázky předala vědkyni, nesmírně se mi ulevilo, že už to je za mnou. Ona se usmívala se a říkala, že je velice zajímavé, že z celosvětových výzkumů různých zemí vyplývá, že je jedno, zda pochází člověk z České republiky (kde hady v přírodě téměř nemáme), nebo z Jižní Ameriky (kde jsou hadi běžně), všichni ti, kteří mají fobie, se jich bojí stejně.
Na závěr jsem dostala za hodinu strachu malou finanční odměnu. Spíše symbolickou.
Odcházela jsem domů se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem přispěla k celosvětovému výzkumu a svým přínosem pomohla obohatit vědu. To je jistě dobře. Na druhou stranu jsem zjistila, že se bojím více pavouků a hadů, než jsem tušila.
Krásné jarní dny a žádné fobie, které by vám komplikovaly život, to vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
Fotografie:
Fotografie pavouka je od fotografa s nickem augustfinster a najdete ji ke stažení zdarma zde:
https://pixabay.com/photos/spider-cobweb-nature-spider-web-195836/
Fotografie pavouka je od fotografa Steva Robertse a najdete ji ke stažení zdarma zde:
https://pixabay.com/photos/spider-tarantula-arachnid-2740997/
Fotografie zeleného hada je od fotografa Michaela Schwarzenbergera najdete ji zdarma ke stažení zde: https://pixabay.com/photos/snake-python-serpent-scales-543243/
Fotografie červeného hada pořídil fotograf Karsten Paulick a ke stažení zdarma je zde:
https://pixabay.com/photos/snake-reptile-animal-corn-snake-579682/
