Chudoba má mnoho podob. Nikdy jsem se nesetkala s chudobou tak často, jako právě v Ústí nad Labem. Tentokrát měla tvář malého šedesátiletého muže, který si v second handu ostýchavě kupoval trenky za 20 korun.
Častokrát jsem si kladla v životě otázku, jak vypadá chudoba. Pak se někdy dostanu do situace, kdy naprosto přesně vím, že to je ono – chudoba.
V pátek jsem se vydala do centra Ústí nad Labem. Zašla jsem do jednoho second handu, o kterém vím, že tam lze občas najít úžasné poklady. Jednou jsem tam třeba objevila nádhernou světle hnědou kabelku ze semišové kůže. Neměla žádnou vadu. Jenom se zřejmě majitelce už nelíbila. Asi usoudila, že je čas na změnu a kabelku dala do nějakého boxu s oblečením. A já jsem si ji pak, jako nádherný poklad, koupila asi za 40 korun.
Ráda nakupuji, nebo se spíš probírám věcmi v second handech, a mám na to klid. Když tam neřvou děti, když se Romové nehádají a nepokřikují na sebe vzájemně a tak podobně.
Proto jsem se při vstupu do obchodu rozhlédla, jaká je situace. Na druhém konci obchodu stála jedna postarší dáma, která si vybírala zboží a stále se o něčem radila s prodavačkou. Automaticky jsem onu dámu záměrně „vypnula“ a přestala ji vnímat. Aby mě nerušila, až si budu prohlížet věci.
Pak postával hned vedle vchodu postarší muž. Byl malé drobné postavy a mohlo mu být tak kolem šedesátky. Na první pohled jsem si všimla, že je čistě oblečený. Neměl ale oděv podle nejnovější módy. Právě naopak. Měl bílou košili, svetr a starou silonovou bundu modré barvy. Hned se mi vybavil můj táta, který taky takovou v 80. letech XX. století nosil. Skoro bych se vsadila, že bunda byla ze stejné doby. Jestli si pamatuji dobře, měl muž tesilové kalhoty s puky. Jo, to už taky jen tak dnes neuvidíte.
Předmětem jeho zájmu byly tři velké prádelní koše, které stojí v second handu hned vedle vchodu. V jednom jsou ručníky a osušky, ve druhém dámské spodní prádlo a ve třetím pánské spodní prádlo. Zaměřil se na třetí koš. Chvilku se v něm probíral a pak s ostychem a velice nesměle vyndal bavlněné trenky. Roztáhl je a prohlížel, zda jsou v pořádku. Byly bílé barvy s tenkými modrými proužky.
V ten okamžik jsem se na něj podívala, protože mě tento zvláštní muž zaujal. Muž ostýchavě sklopil oči, jako kdyby byl přistižen při něčem nekalém a hodném zavržení. Styděl se. Velice.
Taky jsem se styděla. Že jsem se vůbec tím směrem dívala! Že jsem mu nedopřála soukromí a vyrušila ho při něčem tak intimním, jako je vybírání spodního prádla.
Muž rychle zmuchlal trenýrky v rukou a zamířil ke kase. Tam je musel ale znovu potupně ukázat prodavačce. Vyndal z látkové tašky starou peněženku, našel v ní 20 korun a spěšně ji podal prodavačce.
„Děkuju,“ řekl smutně a odcházel pryč.
Já jsem stála mezi stojany a prohlížela jsem si oblečení, jestli nenarazím na nějaký výjimečný kousek, který by se mi líbil. Ale smůla, nic se mi nelíbilo. Stále jsem se však nenápadně po očku dívala za mužem. Ten vyšel z obchodu a váhal, kam se vydat.
Pokud můj článek s vámi nic neudělal, zkuste si představit, že se nejedná o neznámého muže, ale třeba o vašeho milovaného tátu, nebo dědečka.
Tohle jsou přesně ty chvíle, kdy se mi svírá srdce obrovským smutkem, žalem a určitým druhem hanby, a ptám sama sebe: Jak je možné, že jsou na tom někteří lidé tak, že si nemohou dovolit koupit ani nové spodní prádlo? Co způsobilo, že je tento muž v šedesáti letech v takové těžké životní situaci? Anebo se nic nestalo a byl v ní vždycky? Má se tento muž kam večer vrátit? Kde přespat a co jíst?
Potkávám v Ústí nad Labem, co tu bydlím oněch devět let, různé typy lidí. A víte, pořád mě to zaráží.
Když jsem chodila na učňák, pohybovala jsem se třeba na odborných praxích ve vývařovnách mezi lidmi, kteří měli základní vzdělání nebo učňák. Brala jsem to jako normální součást svého života. Často se jednalo o lidi prosté, ale velice pracovité a v mnoha případech měli něco, čemu se lidově říká – selský rozum.
Když jsem si udělala maturitu, můj okruh lidí tvořili lidé se středním vzděláním. Vlastně velkou část mého života. Když jsem pracovala jako novinářka, setkávala jsem se s opravdu pestrou škálou lidí. Od celebrit, ekonomů, politologů až k politikům.
Když jsem začala po mnoha letech studovat dálkově vysokou školu a pracovala jsem na ministerstvu obrany, pohybovala jsem se několik let jenom ve světě lidí vysokoškolsky vzdělaných, kteří měli vysokou životní úroveň. V žádném případě neřešili takové životní potřeby, jako mít co jíst, za co si koupit oblečení, anebo něco tak intimního, jako kde a za kolik si pořídit spodní prádlo. Tohle je nikdy nenapadlo.
S tím se setkávám až zde, na severu Čech, v Ústí nad Labem. A jak tedy chutná bída? V každém případě je to velice těžký život. Po všech stránkách. Jde o lidi, kteří postrádají lidskou důstojnost. Je to směs pocitů, kterou tvoří z velké části hanba, smutek a zoufalství. I tak může chutnat bída.
"Všickni dnové chudého zlí jsou."Přísloví krále Šalomouna 15,15 (Kralická Bible)
Velice se těším, až se jako národ dostaneme do bodu, kdy pochopíme, že naše potřeby už jsou dávno naplněné (a často víc než to) a nebudeme potřebovat jezdit na tři dovolené do zahraničí ročně, nebudeme potřebovat mít doma třicet párů bot, každou sezónu nové módní oblečení, začneme nakupovat tak, aby nám to stačilo, a nebudeme vyhazovat přebytky jídla do popelnic. Pak nám totiž zbude hodně prostředků na to, abychom pomohli těm, kteří to potřebují.
Krásné podzimní dny Vám přeje Vaše blogerka Hana Rebeka Šiander
Fotografie:
Fotografie medvěda je zdarma dostupná na pixabay.com zde:
https://pixabay.com/photos/bear-attic-room-read-education-3214226/
