Kamarádka Dorotka včera obhájila diplomku, a tak jsem to i s ní a spolužáky slavil v rokenrolovém Fantomasovi. Pikantní bylo to, že fandové mohli i tam vidět krásné brazilské góly včetně jednoho severokorejského, místo komentáře včetně vuvuzel se ovšem museli spokojit s rockenrolovými klenoty Elvise, Buddy Hollyho či Eddie Cochrana. Dodejme, že se demokraticky, tedy naprosto jednohlasně rozhodlo, že bez zvuku a tedy i bez vuvuzel se všichni rádi obejdou.
Musím se ale přiznat, že už před tím se mně začaly vuvuzely pomalu líbit. Napřed zřejmě jen proto, že je mi vždy podezřelé, když jsou unisono všichni proti něčemu, co je přitom jinde v oblibě. A že jsou vuvuzely skvělé mi pak došlo při sledování smolného boje Slováků, kterým u nás někdo přál, jiný zase ne. A možná byl někdo z těch nepřejících i přímo na stadionu a kdoví, jestli bychom nebýt vuvuzel nezaslechli i z takové dálky ono nechvalně známé "Bij Slováka do hlavy!"
Takže se upřímně těším na to, jak budou už za pár týdnů vuvuzely běžné i u nás. Už žádné hučení na fotbalisty odlišné národnosti či barvy pleti, žádné sprosté výkřiky by nebyly slyšet a tak jednoduše zaniknou. Otcové budou moci zase brát malé synky do hlediště bez obav. Baníkovští a sparťanští rowdies se už nebudou rvát ale jen na sebe troubit. S vuvuzelou v ruce už taky bude složitější shodit někoho ze zdi, nebo třeba jen demolovat vagóny. A když se naučí fandové na vuvuzely dobře hrát, což prý zase není až tak jednoduché, a my ostatní poslouchat, jistě se to zalíbí všem podobně jako tomu už je právě v Africe.
A jednou se budeme usmívat tomu, jak tady kdysi téměř všichni proti vuvuzelám protestovali. Vždyť to bylo horší, než když dávno dělníci rozbíjeli první stroje, protože jim braly práci. A letošní MS ve fotbale vejde do dějin jako to, které zachránilo po stránce fandění světový fotbal.
