Spisovatelští čimani jedou po Gottovi, přitom rudým komárům zobou z ruky sami

Spisovatelští čimani jedou po Gottovi, přitom rudým komárům zobou z ruky sami. Dodnes. Štrougalové, Jakešové, Čalfové, Tomanové a další exponenti rudé totality se musí smát nad totálním úspěchem svého  majstrštyku s Antichartou.

Jak uvedl nedávno náš tisk, tak „Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z dopisu, který signatáři zaslali pořadateli, vyplývá, že nesouzní se zpěvákovými hodnotovými postoji. Narážejí na Gottův podpis anticharty i celé jeho normalizační působení. Přitom však žádný Gottův koncert v Lipsku nebude.“

Není podstatné, zda nějaký koncert bude či ne, ovšem naprosto zdrcující je to, že někteří naši spisovatelé pořád podléhají vlivu našich totalitních rudých zločinců, tak jako jejich spisovatelští předchůdci /či dokonce někteří z nich samotných?/ do roku 1989.

Možná je k atakům na Gotta pořád inspiruje původní verze románu Milana Kundery „Kniha smíchu a zapomnění,“ ve kterém byl  Kunderou uveden Gott jako exemplární příklad „idiota hudby,“  když ho prezident Husák žádal, aby se vrátil zpět z emigrace. Pro připomenutí část textu:

V knize Kundera píše, že „Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se nad vás nezlobíme Vraťte se, prosím vás zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám...

Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.

Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“

Milan Kundera tedy staví tuto Husákovu žádost o návrat do kontextu těch, kteří se po emigraci žádné prosby o návrat nedočkali. To, co podle něj pak činilo Gotta privilegovaným, byla schopnost jeho hudby napomoci k naplnění komunistického kýče. Tohle je ovšem už poněkud odvážné tvrzení v mnoha směrech. Jednak je opravdu odvážné tvrdit, že Husák nechával všechny odejít do emigrace bez mrknutí oka. Bylo totiž naprosto běžné, že třeba rodiče dostávali po emigraci svých potomků bez problémů výjezdní doložku k tomu, aby se je pokusili přemluvit k návratu.

Navíc těžko můžeme vědět, koho všeho když ne přímo Husák, tak soudruzi z ÚV KSČ k návratu přemluvili. Vždyť to mohl klidně být i Václav Klaus či Vladimír Dlouhý, a jistě by se našlo i pár lékařů či astronomů. Těžko se s tím ovšem bude dnes někdo chlubit. A co když měl úmysl emigrovat i Jaroslav Dietl? Který byl opravdovým tvůrcem komunistického kýče, a právě proto ho mohli soudruzi požádat o to aby neemigroval, už raději preventivně.

Těmto našim spisovatelským protigottovským aktivistům ovšem nějak uniklo, že loni to padlo v tom smyslu,  když v aktuálním vydání Kunderovy knihy je už tato pasáž vynechána, když třeba Jaromír Slomek v Týdnu uvádí: "Proč? Bál se snad eventuální Gottovy žaloby?" To jistě ne, ale spíš Kunderovi konečně došlo, že všechno bylo trošku jinak, a že ani rokenrol či populární hudba vůbec se nemusí úplně zavrhovat. Navíc si možná Kundera přečetl i tu zdánlivou kuriozitu, že Karel Gott po celou svou kariéru přispíval k tomu, aby měli klid ke své práci nejen pracující v Československu a v Sovětském svazu a dalších lido demo, ale taky třeba v západním Německu!

Ovšem naprosto drtivým vítězstvím našich rudých komunistických zločinců zůstává do dnešních dnů to, že nikoho, ani třeba naše antigottovské pokrokové spisovatele, nezajímá to, kdo ze soudruhů zločinců tu Antichartu vymyslel, ale zajímá je především to, že se na Antichartě Gott obětoval, a vzal na sebe šaškárnu s přečtením onoho projevu. Kritizovat ho za to může snad jen ten, kdo po jeho poslechu začal věřit Husákovi, Štrougalovi, Biľakovi či Tomanovi a dalším.

Musí se připomenout, že se u nás během války velmi osvědčilo vraždění našich vlastenců v zájmu udržení klidu v zemi, to inspirovalo i komunisty po převzetí moci, takže si popravami opět získali respekt, a úspěšně na získávání respektu zabíjením mnoha našich občanů  navázali  i sovětští okupanti v roce 1968. Aby toho nebylo málo, tak tento hrůzný způsob, jak si upevnit moc vraždami našich spoluobčanů,  v roce 1969 úspěšně provedli už naši komunističtí vládci, když nechali zabíjet vlastence, kteří s holýma rukama protestovali proti okupaci během jejího prvního výročí.

Tito noví vládci – vrahové, o pár let později pak mimo jiné přišli s akcí Anticharta. Je jasné, že po mnoha vražedných lekcích za uplynulých asi 30 roků, když aktuální domácí vrahové měli v zádech podporu statisíců zločinců v podobě Rudé armády, tak většina našich občanů věděla, že nemá cenu jít s vrahy do otevřeného konfliktu, a tak raději tu nějakou rezoluci, tu příspěvek na fond solidarity, či Antichartu nebo průvod na 1. Máje, raději akceptovala. Lidi prostě chtěli žít. Ovšem teď jsou někteří z nich špatní, zatímco všichni rudí zločinci se jim vysmívají.

Kupodivu, žádný investigativní spisovatel se opravdovým pozadím Anticharty ještě nezabýval, asi proto, že na rozdíl od třeba tématu vyhnání, na Antichartu soudruzi ještě žádný grant nedali.

 

Při vší úctě ke Karlu Gottovi si nemyslím, že by jeho majetek dosahoval dvou miliard korun, jako třeba už v 90. letech majetek soudruha Miroslava Tomana.  Je až úsměvné, že inkriminované spisovatelské sestavě tohle zřejmě uniká, ovšem zase je to důkazem skvělé propagandistické práci našich komunistů, jsou jedinou partají, které má skvělé výsledky nepřetržitě už od roku 1948.

 

 

Tohle je část těch, kteří vymysleli a schválili Antichartu, část těch, kteří si upevnili moc třeba tím, že poslali milicionáře střílet naše pokojné demonstranty 21. srpna 1969: - Na tomto místě bylo foto jednoho totalitního komunistického ministra zemědělství s jeho kohortou, vyfocené komunistickou Československou tiskovou kanceláří, protože jsem si ale k podobence soudruhů neobstaral autorská práva, tak jsem fotku odstranil.
 

Miroslav Toman ministr zemědělství od roku 1983

 

 

 

Autor: Jan Šesták | středa 15.8.2018 10:10 | karma článku: 25,72 | přečteno: 1343x