Aktuální příloha Víkend tištěné MF DNES přinesla rozsáhlý materiál Jiřího Sotony s výmluvným titulkem „Smím prosit?“ Čili téměř vše o našich tanečních, jak za totality, tak především dnes. Protože jsme na nedávném pomaturitním srazu vzpomínali i na to, jak naši rudí zrádci, zaprodávající republiku cizím mocnostem, dokázali ke získání soukromých výhod zneužít i jinak apolitických tanečních kursů, dovolím si zvrácenost jejich počínání ukázat i na tomto příkladě.
V roce 1964 bylo již zřetelné uvolnění v kultuře, rok předtím měl premiéru muzikál Starci na chmelu, ještě dříve Černý Petr Miloše Formana, a byly i další filmy, které se zabývaly problémy mladé generace aniž by k tomu potřebovaly budovatelskou rétoriku. Taky začaly vycházet i celkem normální časopisy pro mládež jako Mladý svět, MY 64 či Student, které to již se socialistickým balastem nepřeháněly.
Ve škole jsme šrotili angličtinu jak o život abychom rozumněli diskžokejům rádia Luxembourg, a rozhlas dokonce začal koncem roku 1964 uvádět pořad 12 na houpačce, kde se pak celý rok držela na prvním místě skladba Beatles Perný den. Tuto úlitbu, spočívající v pravidelném uvádění i západních písní bolševik udělal sice hlavně proto, aby si lidi kupovali rádia s velmi krátkými vlnami a mohl tak plnit plán výroby, ovšem těžili z toho všichni mladí.
Někdy v říjnu roku 1964 se stal malý zázrak, kdy se několika stovkám šťastlivců podařilo zažít to, o čem jsem jen slýchávali od svých rodičů. Ti často s nostalgií vzpomínali, že před válkou se světové filmové premiéry konaly u nás ve stejném čase jako všude jinde. Tehdy se totiž u nás konal Týden anglických filmů, a jeden den byl v jeho rámci uveden i Perný den s Beatles, asi dva měsíce po celosvětové premiéře. Do tehdejšího brněnského kina Moskva /nyní neprosperující Scala před zrušením/ nás dostala matka spolužáka Jarka,která tam byla uvaděčkou. Nic nám nevadilo, že jsme seděli na schodech, zážitek to byl absolutní – moci vidět Beatles poprvé na živo jinak než v krátkém záběru v týdeníku, který cenzor povolil jen proto, aby se na příkladu ječících fanynek mohla označit západní hudba za zvrácenou.
A v této atmosféře jsme tedy nastoupili jako studenti Střední všeobecně vzdělávací školy na Křenové do tanečních kursů k manželům Jančovým. Jak bývalo zvykem, děvčata a kluci ze stejného ročníku zvlášť, zřejmě proto, že třeba společenská konverzace se trénuje lépe, když se mladí navzájem napřed vůbec neznají. Potud by bylo všechno v pořádku, kdyby se ovšem dívky nestaly obětmi zvráceného jednání komunistických mocipánů.
Jistěže jen matky a dcery by dokázaly vyjádřit, co pro dívku taneční znamenají, včetně přípravy šatů, vlasů a dalších náležitostí, zvláště když se to odehrávalo v totalitní společenské šedi a nudě. A teď si představme, že mladé půvabné šestnáctky přijdou do první taneční hodiny, v doprovodu svých garde dam, všechny v napjatém očekávání jak bude první lekce probíhat, jací budou partneři – a najednou obrovský šok! Místo očekávaných partnerů na ně čekalo pár desítek arabských čtyřicátníků až padesátníků, jak se později ukázalo, tak studentů Vysoké školy zemědělské ze Syrie, pochopitelně všech již dávno ženatých. A snad aby to tak nekřičelo, tak tam byli i čtyři zedničtí učni. Nic proti zedníkům pochopitelně, ale přeci jen v 16 letech má gymnazistka obvykle jiné zájmy než učeň. I když kdoví, možná tam bylo vzhledem k některým odlišnostem mezi dvěma světy těch několik mladých chlapců z úplně jiného důvodu.
Nic nepomohly protesty rodičů, vše bylo odmítnuto s tím, že se jedná o příslušníky spřáteleného státu, kteří se potřebují zdokonalovat v české konverzaci. Ta spočívala především v tom, že syrští studenti /zřejmě spíš vojenské akademie než zemědělství/ děvčata často nevybíravým způsobem zvali po tanečních na drink do hotelu International. Takže nezbývalo než se podvolit vyšším místům, a nekazit si třeba budoucí posudek pro přijetí na vysokou školu. A místo nějakého trénování společenské konverzace a případné možné romance, v tanečních za které děvčata zaplatila, tak musely jejich matky zformovat ochranku, a vždy tak tři nebo čtyři po skončení lekce Syřany eliminovat.
Je to jen další případ absolutní komunistické perverze, kdy nějaký upocený rudý tajemník s tímto řešením přišel, a je už úplně jedno, jestli to bylo za úplatek nebo jen ze servilnosti vůči ještě vyšším tajemníkům. Jistěže to nebyla žádná tragédie, jen pár desítkám děvčat už zůstala na celý život při každém tanci jistá pachuť, ale děly se horší věci. Jen si tak jeden občas pomyslí, proč syrským studentům tehdy nepředhodili uvědomělí soudruzi raději své dcery?
