Československý či český rozhlas slaví 90 let, a v rámci oslav se mu podařil skvělý marketingový tah. Na Václavském náměstí v Praze zřídil provizorní studio, kde má dojít k rekordu v moderování v kuse. Průběžné informace z akce zcela zastínily i virózu a způsob jmenování profesorů, a to už je co říct.
V sobotu tedy odstartoval „…na české poměry netradiční projekt k 90. narozeninám rozhlasu. Moderátoři Radiožurnálu, Jan Pokorný a Lucie Výborná, budou z provizorního studia na Václavském náměstí vysílat 48 hodin v kuse. Během nich plánují vyzpovídat devadesátku hostů.“
Protože ale právě před minutkou zazněl na Radiožurnálu jingle „Byli jsme a budeme tu pro vás. Český rozhlas – 90 let s vámi!“ možná to někoho přimělo k úvaze, jestli byl rozhlas s námi opravdu celých těch 90 let. Nebyla to nakonec sotva polovina? V době nacistické a komunistické okupace s námi totiž spíš byly BBC, Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, nebo pak s mladými drželo basu rádio Luxembourg.
Taky je možná chybou, že v době tlaku na průhledná výběrová řízení se nikdo nedověděl, proč se tohoto pokusu o údajný moderátorský rekord ujmuli právě Lucie Výborná a Jan Pokorný. Jistěže se jedná o skvělé moderátory, ovšem Český rozhlas jich má pochopitelně víc. Je to tak, že to dostali rozkazem, neboť to nikdo jiný nechtěl dělat, nebo rozhodlo zdravotní hledisko, či možnost dosáhnout rekordu mají za své dlouholeté zásluhy? To jistě mohl ČRo vysvětlit, protože to v každém případě znamená velké zvýraznění dvou moderátorů, což se někomu nemusí líbit. Nějak se nechce věřit, že by ostatní moderátoři o moderování na Václaváku zájem neměli.
Polemizovat se dá i s názvem akce „vysílat 48 hodin v kuse.“ Dnes totiž vysílá většina stanic 365 dní v roce „v kuse“, když se tam pochopitelně moderátoři střídají, ovšem stejně tak byť pouze ve dvou se střídá i Jan Pokorný s Lucií Výbornou. A tak je mi trochu líto, že právě proto nebyl zvolen třeba takový způsob, kdy by se naopak vystřídali ve stanu úplně všichni moderátoři, klidně i včetně externistů. Rád bych si tam poslechl třeba Ivana Hoffmana, Jiřího Černého nebo Jaroslava Wykrenta, které mám také mezi svými oblíbenci na stanicích Českého rozhlasu. Jistě by to bylo mnohem pestřejší, než se daří dosud. V noci jsem slyšel rozhovor s náčelníkem českých skautů a s členkou Amnesty International, právě nyní hovoří o školním stravování jeden pan doktor pediatr a přiznám se, že mi všechny tři rozhovory přišly podobné v tom smyslu, že byly málo osobní. Prostě jen běžné otázky k tématu, věcné odpovědi, a tak pořád dokola.
Ale možná to byl právě záměr, takovým způsobem parodovat tu smutnější část dějin našeho rozhlasu, který v 50. letech pěl ódy na nesmyslné rekordy úderníků, kdy byly vybraným kolektivům soudruhů dělníků či horníků vytvářeny ty nejlepší podmínky k tomu, aby se mohly vyrovnat či aspoň přiblížit sovětským stachanovcům. Takže možná podobně teď Lucie Výborná demonstruje, co dokáže a vydrží např. česká žena u mikrofonu, když 48 hodin spí jen na přeskáčku, a střídá spánek s moderováním. A svůj poslední rozhovor zakončí s úsměvem jedním z oblíbených hesel z 50. let ČESKÁ ŽENO, VOLÁME TĚ K TVŮRČÍ PRÁCI ZA LEPŠÍ ZÍTŘEK NÁRODA! A dodá, jen buďme rádi, že ty doby jsou už navždy pryč.
