Hrdinou následující události, která se přihodila v brněnské osmičce ve středu před polednem, je revizorský úderník či snad novátor v dokonale socialistickém retro stylu. Už za totáče se snažili mnozí pracující vyniknout nad ostatními, což se vedle společenského uznání následně projevilo i na lepší výplatě. Dělo se tak ve všech profesích, jistě i včetně třeba příslušníků StB, proč by si tedy nemohl podobně počínat i revizor – šikula za dnešní demokracie.
Obětí novátorského postupu tohoto revizorského čimana se teď stala kamarádka, kterou jsem potkal nedlouho po této zaznamenáníhodné události. Přijela vlakem do Brna, jako většina studentů obtěžkána kufrem na kolečkách, notebookem a taškou, což vše s úspěchem vynesla na zastávce Hlavní nádraží do osmičky, aby se s ní vydala směrem Starý Lískovec. Akcelerující šalina ji jemně usadila na volné místo, a mohla si dokonce položit vedle sebe i notebook, což je výhodou předpoledního cestování mimo špičku. Vytáhla tedy portmonku aby z ní vyjmula jízdenku, přičemž jí nemohlo uniknout, že na ni opět čumí nějaký chlap, asi tak padesátník. Opravdu žádné překvapení pro půvabnou holku, ale zase pořád lepší, než kdyby jí při nástupu do šaliny věnovali podobnou pozornost někteří nepřizpůsobiví, kterými se to na tomto uzlu vždy jen hemží. Protože to pak jeden opravdu neví co dřív – jestli nastupovat do šaliny napřed s notebookem a s kabelkou, nebo přeci jen raději prvně šupnout na schůdky kufr, vždy se ale musí všechny bágly fest držet.
Obvyklé mírné znepokojení z toho, že onen padesátník z ní pořád nespouštěl oči, bylo vyrovnáno uspokojivým pocitem, že celý tento důležitý manévr při příjezdu do velkoměsta dopadl dobře, a s jízdenkou v ruce tedy povstala, aby ji označila. Nyní ovšem nastal šok, neboť právě v tom ji zabránil onen padesátník, který promptně vytáhl odznak revizora Dopravního podniku města Brna. Je třeba zdůraznit, že to vše, od jejího nástupu do kontroly, se odehrálo v intervalu asi třiceti vteřin, neboť se jedná asi o nejkratší úsek mezi dvěma zastávkami v Brně, čítající pouhých 237 metrů.
Jistěže platí, že cestující podle přepravního řádu musí mít jízdenku při nástupu v ruce, a okamžitě ji označit. Na druhé straně je ovšem cestující povinen se za jízdy v zájmu bezpečnosti držet. Podle brněnského dopravního podniku, či aspoň podle jeho revizorského úderníka, by si tedy kamarádka měla jízdenku zřejmě nachystat ještě před výstupem z vlaku a nejlépe vložit si ji do pusy. Protože kdyby s jízdenkou a s taškami v ruce absolvovala celou cestu od vlaku, tak by ji pak do označovače zase nedostala, protože papír našich jízdenek má třeba do těch vídeňských hodně daleko.
Nejsmutnější na celém případu je ovšem to, že se tento revizor naprosto podlým způsobem choval jako vlastní tipař, když sledoval pouze svou odměnu za dopadení „černého pasažéra“, a vidina peněz do vlastní kapsy úplně zaslepila jeho soudnost. Pokud si tak počíná pravidelně, Dopravnímu podniku jistě nedělá žádnou čest. Jako profíkovi mu totiž muselo být jasné, že jeho oběť rozhodně nechtěla jet načerno oněch 237 metrů, a pak rychle vystoupit. Nezbývá než doufat, že Dopravní podnik města Brna nevyhlašuje třeba interně svého nejlepšího revizora měsíce, i když jeden by se už dnes nedivil ani tomu. Aspoň by se zase dalo počínání onoho úderníka přeci jen trochu pochopit.
