Jedním z největších mýtů o uplynulém půlstoletí života v naší zemi je to, že během rudé totality se nemohlo cestovat na Západ, což nám umožnilo až vítězství demokracie v roce 1989. Argumentují tím i naše největší politické osobnosti, když dle nich kosmetické vady polistopadového vývoje jsou jen malými detaily v porovnání třeba s tím, že nyní si můžeme cestovat kam chceme. Takové shrnutí nutně musí vzbudit jisté podezření, zvláště když je pronášeno lidmi, kteří byli během totality vysíláni na Západ na delší studijní pobyty, často i opakovaně.
Ale nejen to, hodně se na Západ cestovalo i soukromě tedy turisticky, na tzv. devizový příslib. Jak ukazuje následující článek z Rudého práva, tak jen v roce 1966 bylo těchto šťastlivců na stopadesát tisíc. Nehledě na další, kteří se vydali na námořní plavby, jak dokládá inzerát Čedoku. Ovšem už cena takového zájezdu ve výši asi půlročního průměrného platu naznačuje, že si jej nemohl dovolit každý. Podobně jako na případně přidělené devizy měl jen ten, kdo zastával dobře placené místo, podmíněné legitimací KSČ, plus řezník či zelinář apod.
Kolem roku 1968 pak snad mohl vycestovat na Západ skoro každý, kdo měl o to zájem, když po příchodu normalizace se vše opět vrátilo do zaběhnutých kolejí. Ale cestovalo se dál, když třeba jen z brněnského hotelu Continental se v roce 1983 vydalo na Západ turisticky celkem 33 zaměstnanců.
Čili argumenty typu, že cestování na Západ umožnila až plyšová revoluce, vůbec neodpovídají skutečnosti. Jiná věc je ta, kdo asi mohl tehdy na Západ cestovat. V drtivé většině to byli příslušníci normalizační elity. To také vysvětluje, proč se dnes téměř nikdo nehlásí k tomu, že byl během totality jako turista na Západě. Podobně jako se nikdo nechlubí tím, že třeba vyjel na Západ v rámci studia či praxe, pokud to tedy na něj nepraskne. Naposledy to třeba zatajil Fero Fenič minulý týden ve velkém rozhovoru v magazínu MFDNES, když úplně pominul svůj roční pobyt během totality ve filmových ateliérech Cinecitta v Římě. Byť u něj to bylo pochopitelné v tom smyslu, že v rozhovoru vystupoval spíš jako disident, aby to ladilo s jeho návrhem na přejmenování letiště.
Shodou okolností umístil včera na svůj Facebook můj kamarád Earl Poole Ball /kterého si možná někdo pamatuje z roku 1978 a 1997, kdy u nás doprovázel na piáno Johnnyho Cashe/ následující výrok biskupa Tuta/
Když misionáři přišli do Afriky, měli bibli a my jsme měli zemi. Řekli „Modleme se.“ Zavřeli jsme oči. Když jsme je otevřeli tak jsme měli bibli a oni měli zemi. –Biskup Desmond Tutu.
Myslím, že se to dá docela dobře parafrázovat i na nás v roce 1989. Po listopadových změnách nám ti, kteří si cestovali na Západ jako by se nechumelilo i během totality, řekli: „Máte svobodu, tak si cestujte!“ Takže jsme začali cestovat jak o život, na den do Vídně, přes noc do Benátek či Paříže a za dva dny zase zpět. A když jsme si trošku zacestovali a pak zase otevřeli oči, tak jsme zjistili, že už opět naši zemi nemáme.
Teď zbývá jen naděje, že naše osvobozenecké hnutí nebude trvat tak dlouho, jako tomu bylo v Africe.
