V pravidelných intervalech se objevují výzvy ke zrušení komunistů, pořád ale se stejnými chybami, když se vše odehrává jen v rovině slovních přestřelek. Přitom si stačí vzpomenout na Al Caponeho, který nakonec nebyl odsouzen za vraždy, ale za daňové úniky. Podobně se u nás nepodařilo prokázat přímou odpovědnost třeba za vraždy Milady Horákové a členů její skupiny, navždy už bude jistě unikat i soudkyně, která způsobila smrt Pavla Wonky. Ovšem proč by se třeba na odškodnění účastníků třetího odboje měla podílet celá republika, když jedinou příčinou všeho je pouze Komunistická strana Československa a následně tedy KSČM, jako její přímý a jediný nástupce?
Pořád řešíme nepodstatné drobnosti, jakými jsou změna názvu či ideologie a zapomínáme na to hlavni, na peníze! Např. včera bylo na iDNES: „Podle názoru ministerstva vnitra nejsou dány důvody pro podání návrhu na pozastavení činnosti nebo rozpuštění politické strany KSČM Nejvyššímu správnímu soudu a pokud by takový návrh byl přece podán, jsou jeho šance na úspěch mizivé," uvádí analýza, kterou má iDNES.cz k dispozici.
Toho si je moc dobře vědom i nyní velký demokrat, předseda KSČM Filip: "Pokud by něco takového skutečně udělala, nezávidím vládě mezinárodní ostudu, kterou si utrhne u Evropského soudu pro lidská práva. Vláda by se měla starat o potřeby obyvatel a ne o to, jak likvidovat opozici."
Takže využijme názoru pana Filipa, kterému naštěstí zatím nedochází, že volání po zrušení KSČM nahrává samotným komunistům, včetně bývalých. Pokud by k tomu totiž skutečně došlo, bylo by tím poškozeno mnoho obětí naší komunistické totality. Na rozdíl od poválečného Německa, na které jako na nástupnický stát Německé říše přešla veškerá odpovědnost za způsobené škody, máme unás zatím ještě výhodu v tom, že odpovědnost za tyto škody se dá přesně vymezit, a na náhradách se tedy nebude muset podílet celý národ, ale pouze přímý a jediný viník, Komunistická strana Československa. Po změně názvu z důvodů geografických změn tedy KSČM.
Aspoň jednou budeme moci ocenit i skutečnost, že KSČM se nezřekla svého jména a nebude se tedy muset ztrácet čas dokazováním, jestli je či není nástupnickou organizací KSČ. Vina za tyto případy padá na KSČ jednoznačně, protože po vítězství ve zdánlivě svobodných volbách v r. 1948 vyhlásila, a také pomocí nejhrubšího teroru neustále udržovala svou vedoucí úlohu, včetně asi nejfrekventovanějšího ekonomického termínu celé totality - přerozdělování všeho druhu. Nic tedy KSČM nebrání v tom, aby si tohle kouzelné slůvko připomněla, a něco ze svého majetku opět přerozdělila, aby tak alespoň částečně napravila některé škody.
Díky - byť se značným zpožděním - otevřeným archivům StB v tom ale KSČM přece jen sama nezůstane. Po více než 15 letech od Listopadu se totiž další občané začali dovídat, že byli také disidenty. Dříve žili v domnění, že důvodem jejich kariérní stagnace nebo i vyhazovu bylo pouze jejich nečlenství v KSČ. Teď mnoho z nich zjistilo, že se o to třeba zasloužil aktivnější kolega, který si budoval kariéru na jejich úkor pomocí svého vedlejšáku jako spolupracovník StB
Protože straníci a udavači většinou nezaváhali ani při přerozdělování po Listopadu, a podniky do kterých je instalovala KSČ nebo StB zprivatizovali, je i tady situace jednodušší, než svého času v SRN. Šéfové a teď již i majitelé se totiž nezměnili, pouze se jejich vláda nad podniky potvrdila i papírově. Výhodou je opět to, že bude možné žádat o doplatky přímo osoby, které byly příčinou různých "vyhazovů" a dalších nekorektností.
Nakonec i třeba nyní pustnoucí Krejčířova vila v Černošicích má svůj původ v penězích, o které komunisté okradli občany za totality, a jejichž části se zmocnil Krejčířův otec – okresní tajemník KSČ. Teď je zablokována snad proto, že je napsaná na Krejčířovu manželku. Ale měla tolik zdaněných příjmů, že si vilu mohla pořídit? Jistěže ne. Takže vzpomeňme opět Al Caponeho – vilu okamžitě nechat propadnout ve prospěch státu, v průhledné dražbě prodat, a hned bude třeba 100 milionů na odškodnění účastníků třetího odboje. A vedle toho, že budou dodrženy daňové zákony, se taky aspoň trochu sníží averze, když spousta lidí není ani symbolickému odškodnění třetímu odboji nakloněna.
S tím souvisí i další věc, když spousta občanů, podílející se na odporu proti komunistickém totalitním režimu, nemohla kvůli trestuhodné prodlevě se zpřístupněním svazků StB hned po r. 1990 využít své utrpení po komerční stránce, třeba získáním postů ve státní správě, jako jejich slavnější odpůrci režimu, např. z řad chartistů. Tito lidé mají teď např. v případě ztráty zaměstnání ještě za totality problémy s odpracovanými léty pro výměr důchodu. To může být dost citelné, pokud se jim z různých důvodů nedařilo nyní dosahovat takových příjmů, které by tuto ztrátu eliminovaly. Tedy další možnost pro ty, kteří jsou příčinou tohoto výpadku, aby jim minimálně i tyto škody uhradili. Jistě tihle nyní už distinguovaní podnikatelé rádi přerozdělí něco málo ze svých zisků, aby napravili dávné - nyní už všeobecně považované za gentlemanské - prohřešky. Zajisté to zvládnou a nebudou si přitom myslet, že zase "někdo strká rypáky do jejich rozkvetlé kapitalistické zahrady" abychom parafrázovali výrok pionýrské vedoucí, která popisovala dětem kopečkáře v Hrabalových a Menzelových Skřiváncích. Jen jim to musí někdo naznačit.
Rovněž je doslova trapné to, že pokud si někdo nyní našel v archiveh StB konkrétní viníky svého pronásledování za totality, těžko je může žalovat třeba proto, že nemá peníze na soudní poplatky a advokáty. Jak je možné, že ještě nebylo stanoveno zákonem, že tyto žaloby jsou generálně osvobozeny od soudních polatků? Jak to, že není k dispozici tým nejlepších vládních právníků, který by takto postiženým pomáhal tyto záležitosti řešit?
Copak někdo slyšel, že oběti a poškození nacistických zločinců museli platit soudní poplatky, když se domáhali odškodnění? Pak se nedivme, že si třeba soudruh Filip a jeho komplici myslí, že se tady za totality nic špatného nestalo, když vlastně nikdo konkrétně nikoho nežaluje. Jenže jak může žalovat někoho člověk, který byl totalitou zdecimován, a po roce 1989 se sice trochu nadechnul, ale spíš jen obrazně, než finančně? Copak by mohl uspět třeba v souboji s exkomunistickými privatizátory, kteří si rozebrali většinu majetku? Kteří si můžou zaplatit nejlepší advokáty, a tak opět i právně totalitu hájit?
Tomu by se měla vláda věnovat. Nikoliv zrušení KSČM, ale naopak tomu, dát komunistům možnost pracovat naplno, zejména při odškodnění svých obětí.
Stačila by výzva, aby se přihlásili se svými požadavky všichni poškození, kteří ještě žijí. Např. pokud mají nižší důchod kvůli tomu, že byli za totality vězněni či bez práce. Jistě by spolupracovala také KSČM, aby dokázala svůj nynější smysl pro spravedlnost. Tak, že by učinila soupis majetku, včetně objektů převedených do soukromých komunistických rukou, který by byl použit na úhradu vzniklých škod. Možná by tak komunisté přišli o všechna svá aktiva, protože škody jsou obrovské. Na druhé straně tímto velkorysým přístupem nepochybně získají větší morální kredit. A dokáží nám, že jsou opravdu jiní než dřív. Lidsky se dají prohřešky příslušníků bývalých mocenských struktur pochopit. Jejich genetický kód, který nutí starat se o sebe a svou rodinu byl prostě moc silný. A tak ne vždy dovedli najít cit pro to, že už nežijeme v době kamenné. Většina z nich si ale už demokracii jistě oblíbila a tak zbývá jen maličkost - aby to dokázali vstřícným krokem. Náhrada zde zmíněných škod by mohla oživit i podnikatelské prostředí. Odškodnění lidé, kteří se dřív nemohli realizovat buď kvůli StB, nebo po Listopadu pro nedostatek kapitálu, by s takto získaným finančním zázemím mohli přece jen konečně zažít pocit profesní svobody.
