Platí to dlouhodobě od února 1948 až do dnešních dnů. Vůbec nikdo nemůže vyvrátit, že vstupem do KSČ se každému otevřela dlouhodobá světlá budoucnost, která trvá nejen do dnešních dnů, ale nepochybně bude pokračovat zřejmě už navždy. Nemůže být pro to lepšího důkazu, než zřejmě budoucí president Jan Fischer. Včetně toho, že jeho bezpečnost a moc bude chránit obrana asi pod taktovkou dalšího ostříleného komunisty, generála Vlastimila Picka.
Generál Picek vstoupil do KSČ jako starší rádiový mechanik v roce 1977, když kandidátem KSČ se nepochybně stal o dva roky dříve, tedy ve svých 19 letech. Prostě už tehdy měl za ušima, a stal se jistě jen ředkvičkou, podobně jako Jan Fischer či Vít Olmer, který to včera tak vtipně poznamenal / „Jan Fischer, pokud vím, byl ve vztahu ke KSČ stejně jako já tzv. „ředkvička“ – to znamená, červený navrch, bílý uvnitř. Členství nás, obyčejných pěšáků, sestávalo v tom, že jsme se dostavovali jednou měsíčně na schůzi, zaplatili příspěvky a vyslechli projevy, jimž ani sami řečníci nevěřili.“/
Důležitější ovšem je to, že i jako pouhá ředkvička byl loajální vůči společnosti, a dělal vše pro to, aby v naší zemi vládnul klid a pořádek. Což bylo důležité zejména v roce jeho vstupu do KSČ, kdy právě vzniklá Charta 77 začala dělat problémy, a bylo nutné mít především spolehlivou armádu. Jistě byl tehdy ještě soudruh Picek vždy mužem na svém místě, a tak se z něj později stal starší důstojník velitelství Protivzdušné obrany státu (PVOS) (1986–1989). Kde určitě získal i zkušenosti se spoluprací se zahraničními armády, které později využil i v NATO.
Dnes už víme, že do roku 1989 tady z dnešního pohledu docházelo k jistým nepravostem. Ovšem pozor, těmi nikdy nebyli postiženi komunisté a jejich rodiny. Ať už ti praví, nebo jen ředkvičky. Což je tím nejlepším důkazem, že Komunistická strana byla opravdu tím nejbezpečnějším přístavem. Mohl tam úplně každý, a pokud byl nějaký naivní idealista proti, nemohl se pochopitelně divit, že se mu nežilo tak dobře, jako ostatním.
A nemůže se divit ani nyní, protože prostě nemá za sebou historii spolehlivosti a loajality, jako třeba právě nyní už pan generál Picek. Jen si představme, kdyby se měl president Jan Fischer radit o obraně státu s nějakým ministrem obrany, který se třeba do roku 1989 nějak vzpouzel, či jehož otec byl dokonce dejme tomu západním pilotem. Copak by mohl mít k takovému člověku důvěru? Kdežto u generála Picka si bude moci být stopro jistý, že ten by ho nikdy nepodrazil. Na tak vysoké pozici by soudruh soudruha opravdu nikdy nepodrazil, což generál Picek dokázal např. v období 1975 -1990, kdy byl vůči vládě a jejím tehdy sovětským spojencům vždy loajální, bez ztráty jediné kytičky.
