Komunistická strana jako jediná v této zemi své členy nikdy nezklamala. A ten kdo nezklamal zase ji, tak se opravdu měl vždycky lépe než ostatní, a má se lépe dodnes. Vždy bylo o něj dobře postaráno, a výjimkou nebyl ani tzv. samet v roce 1989. Tehdy se KSČ podařil opravdu husarský kousek, když téměř všem komunistům znovu dokázala zajistit výhody oproti ostatním občanům, ve zdánlivě prohrané pozici. Však to měli komunisti z totality dobře nacvičeno. Když se tehdy nějaký papaláš začal obohacovat víc než zdrávo a musel být vyhozen, vždy byl katapultován ještě výš. Nesměl ovšem nikdy přestat věřit v komunistické ideály, to bylo podmínkou. K tomu ale stačilo naslouchat třeba Husákovi a jeho " Něch odpadně, čo je kolísavé, něch odpadně, čo je oportunistické... " a prostě jen nezakolísat.
Je dobře známo, že nějaké komunistické ideály měli především prvorepublikoví členové KSČ, případně ještě krátce po válce. Později to už byly spíš výjimky, když zejména za normalizace po r. 1968 se komunisti opět požírali sami mezi sebou, byť se už vzájemně nepopravovali, ale pouze vyhazovali z dobře placených míst ty, kteří zavčas nezachytili nový vítr. Ale ani potom nebylo pro cílevědomé "soudruhy" nic ztraceno, což si můžeme doložit na jedné ukázce. Zároveň se přitom zbavíme jednoho z největších totalitních mýtů, že prý se tehdy nemohlo cestovat na Západ.
Názorně to ukazuje následující příloha ze svazku jednoho dvojnásobného agenta StB, který v roce 1969 "cvičně" emigroval, čímž přišel i o členství v KSČ. Naštěstí pro něj byl jeho tchán předsedou celozávodní organizace KSČ, takže se později z emigrace udělala praxe, tedy služební cesta, a pak už nestálo nic v cestě k opětovnému přijetí do KSČ. Je fakt, že než se vše stabilizovalo, tak dotyčný pět let devizový příslib nedostal, od roku 1975 ovšem začal na Západ opět cestovat jako dřív, a v roce 1979 dokonce dostal devizový příslib během jednoho roku dvakrát.
Další příloha podává svědectví o tom, že v roce 1983 vycestovalo na dovolenou do kapitalistických států celkem 36 zaměstnanců hotelu Continental, což zase není tak špatné číslo, když jich v Continentalu tehdy pracovalo asi 150. Ne vždy bylo ovšem posvícení, když následují rok jich vyjelo na Západ jen 13. Ale možná to bylo jen proto, že odborníci - soudruzi z Continentalu jezdili v roce 1984 na Západ hlavně služebně. To bylo hned na rok do Japonska, dost často čs. restaurace v západním Berlíně či různé podniky ve Vídni, světová výstava ve Vancouveru atd. Úsměvné bylo, jak si soudruzi experti mezi řečí občas postěžovali na to, že musí platit během práce třeba v SRN příspěvky KSČ i přes sto DM měsíčně, což při ročním pobytu už udělalo pěknou sumu. Mmch. jestlipak některý z nich poté, co se v roce 1989 vzdal členství v KSČ, požádal o vrácení těchto příspěvků? Asi ne, už to pojali moderně, jako druh provize. A tak se postarali o silnou pozici KSČM až do dnešních dnů.
Oblíbené byly i pobyty na veletrhu v Lipsku, o které mezi sebou soudruzi sváděli přímo lité souboje, které často muselo řešit podnikové ředitelství Interhotelu Brno. Důvodem bylo mj. i to, že vybraná ekipa sebou vezla Avii plnou našeho kvalitního aperitivu Metropol, který v Lipsku prodávala jako Cinzano, za odpovídající ceny. Jistěže musela něco ze zisku rozhodit i mezi odpovědné orgány, i tak to byl ovšem skvělý kšeft, na který asi vzpomínají dodnes.
Tak to šlo až do roku 1989, což dokládají další dva záznamy z archivu StB, kdy se na prvém svěřuje agent StB Váca, že asi vyjede do zahraničí, což pak v lednu 1988 svému novému operativnímu pracovníkovi upřesnil s tím, že bude pracovat rok v Mnichově.
To je jen malé svědectví o tom, že soudruzi a agenti StB měli svobodu cestování a podnikání už dávno před rokem 1989. V tomto směru jim tedy Listopad nic nového nepřinesl. Nedozírné možnosti jim ovšem nabídla následující privatizace, která vlastně jen potvrdila to, jak se o ně komunistická strana postarala do všech důsledků. Ať jim ovšem nikdo nic nevyčítá, tu šanci měl každý z nás. Stačilo tak málo, přidat se ke komunistům, a pak už jen využívat všech možných výhod. Co na tom, že na úkor ostatních. Copak je to dnes jiné?
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Závěrem ještě drobná knižní ukázka, zachycující kousek totalitní atmosféry:
Všude byla hesla, že jsme státem dělníků a rolníků,
že dělnická třída a rolnictvo jsou vedoucí silou, ale všichni dělníci,
které jsem znal, se mi zdáli nespokojení. Jen nadávali na práci a malé výplaty.
Případně na lépe placené a méně pracující nadřízené, jejichž výhodou
bylo členství ve všudypřítomné a zároveň neviditelné komunistické
straně. O těch jsem si obrázek udělat nemohl, protože s žádným komunistou
jsem vědomě nikdy nemluvil. Znal jsem je jen z novin a z filmových
týdeníků nebo prvomájových tribun. Jejich heslům se nedalo věřit ani náhodou.
Moje milovaná kmotřenka, sedřená prací v JZD a na záhumenku,
která navíc byla na všechno několik let sama když byl kmocháček
v Jáchymově – vedoucí silou? Jak mně jí bylo líto, když si posteskla,
že jsou v dědině poslední, kteří mají v síni ještě hliněnou dlážku.
Ukázku z knihy Beetles /J.Kudrnáč/, pro blog iDNES poskytlo nakladatelství Oldies but Goldies ®/
