Málokomu zřejmě dochází až děsivá souvislost aféry novodobých aparátčiků ČSSD s udělením státních vyznamenání. Ani ne snad mírou vyvolaného zájmu médií i diskutérů jako tím, že zázračný vzestup těchto politických nicmochrů byl umožněn také proto, že oba předchozí presidenti úplně ignorovali dvě osobnosti, oceněné až nyní. Jedná se pochopitelně o Pavla Wonku a Karla Srpa. Touto ignorací byla ostudně promarněna příležitost, dávat za vzor od samého počátku vítězství demokracie v roce 1989 ty z nás, kteří aktivně usilovali o dobro nás všech nikoliv kvůli osobnímu prospěchu, ale právě i přesto, že jim to přinášelo mnohé útrapy, když Pavla Wonku to stálo nakonec i život.
Takže mladou generaci vlastně po sametu nikdo neinformoval o tom, že vykonavatelé totalitní rudé mašinérie pod taktovkou Husáka, Jakeše, Štrougala a dalších, nechali s úplným klidem mučit a nakonec zemřít Pavla Wonku, který jen chtěl v plném souladu s tehdy platnou komunistickou legislativou rovněž kandidovat ve volbách. Tady by se nabízelo popíchnutí směrem k hašteřivým socánkům, ke kterým je třeba přidat mj. i brněnského primátora Onderku, již pátým rokem šikanujícího svou občanku vymáháním čtvrtmilionu, přestože i Nejvyšší soud potvrdil, že jím řízený magistrát pochybil mnohem víc. Čili mohlo by se jim říct, jestli by usilovali o své funkce i tehdy, kdyby jim šlo o život jako Pavlu Wonkovi. Ale bylo by to nefér, protože oni za to nemůžou, prostě netuší, nevědí. Dospívali v době, kdy tady byl normalizační předrevoluční poklid, kdy každý respektoval, že předsedové a tajemníci KSČ nás řídí, a mají vždy pravdu. Sice zaslechli něco o tom, že Václav Havel byl zavřený, a že to bylo špatně, a proto se stal presidentem.
Ale protože jim po listopadu právě třeba Václav Havel Pavla Wonku a další nijak nepřipomněl, žádné vyznamenání jim nepředal, tak se o něm ani nedověděli. Takže i proto musíme žel aparátčikovství mnohých z nás tolerovat, dotyční prostě nikdy neměli šanci dovědět se od předchozích presidentů, jaké jsme tady měli opravdové hrdiny. Kromě tedy těch z 50. let, neboť ti už nemohli být ani pro Havla či pro Klause žádnou konkurencí. Tou by ovšem byl Pavel Wonka, neb při vší úctě k Janu Palachovi neprotestoval sebezničením, ale naprosto konkrétním bojem, za nesmírné osobní odvahy. Jenže tím, že by se jeho hrdinství připomnělo, nutně by se musel snížit význam Václava Havla. Ani ne snad proto, že Wonka na rozdíl od něj ve vězení rozhodně nemohl kouřit doutníky, ale spíš pro ten geniální nápad kandidovat v plném souladu s totalitními zákony.
Podobně Jazzová sekce, což ovšem úplně nepochopil ani nyní oceněný Karel Srp, když si ve vyjádření v ČT posteskl, že Jazzová sekce měla být oceněna mnohem dřív, neboť Václavu Havlovi musela být mnohem bližší než Miloši Zemanovi. Možná ano, ovšem tak jako u Pavla Wonky, byla pro Havla opět především konkurencí. Havel byl přeci světově proslulým zakazovaným autorem u nás číslo jedna, a proč to tedy rozmělňovat o nějaké další, jako třeba Ludvík Kundera či Bohumil Hrabal? /Drobné připomenutí produkce Jazzové sekce v jednom starších článků je ZDE/ Že dotyčné pak za celých deset let neocenil ani Václav Klaus, to už snad ani za zmínku nestojí. Pavel Wonka na sobě snad nikdy neměl oblek, takže už tím byl pro Klause absolutně nepřijatelný, a Jazzová sekce jej přes zdánlivě slibný název zcela jistě taky nijak nezaujala, nějaký John Lennon či dokonce Dadaismus? Dejte pokoj.
Takže až Miloš Zeman to nyní konečně se zpožděním téměř čtvrt století částečně napravil. Byť nejen titulky zase ukradli rektoři a Mišík s Moučkovou, takže stejně Pavel Wonka a Karel Srp jako již poněkolikáté opět ostrouhali. Včera v tištěné MFDNES dostal aspoň Luděk Navara menší prostor, aby oba jmenované připomněl. Jenže v případě Karla Srpa to udělal hodně nešťastně. Nic proti titulku „Falešný, nebo skutečný hrdina?“ - jenže pak mělo okamžitě následovat: jistěže skutečný, protože za nesmírného osobního nasazení se staral o to, abychom tady měli aspoň něco málo z necenzurované domácí i světové kultury. Jenže to by taky pan Navara musel o tom vědět něco blíž, to by musel někdy vidět živého estébáka v akci, či být aspoň jednou u výslechu. Taky to trošku retušoval, když vůbec nezmínil sám kriminál Karla Srpa, a nechal to až na jeho nenápadnou citaci v závěru. Čili tak trochu podle mustru nynějších historiků, v kriminále byl jen Havel, to byl jediný hrdina, a o ostatních vězněných se spíš nepíše.
Sám to mám z praxe i teď z archivu nastudováno pokud jde o Interhotely v Brně, kde je až legrační třeba to, že když StB vypracovávala výroční zprávy o situacích v jednotlivých hotelech, tak tam jen občas změnila pár slov či údajů, ale jinak to vždy téměř doslova opsala podle předchozího roku. Hlavně totiž potřebovali vykazovat činnost včetně plánu náboru důvěrníků, a když je nesehnali, tak si je prostě vymysleli. A panu Navarovi vůbec nedochází, že Karel Srp se musel stýkat se stovkami či možná tisíci lidí, včetně různých profesí pro vydávání publikací, a tak jistě nebylo problémem pro nějaké estébáky vykazovat si činnost vymyšlenými či kdovíkde zaslechnutými zprávami, a říct šéfovi, že to ví od Srpa. On totiž estébák nechtěl o dobře placené místo přijít, takže psal a psal zprávy, a pan Navara je teď z toho na větvi, že jich bylo neuvěřitelných 299. Zvláště když mu přicmrndává ještě Hutka. Teď si tedy přicmrndnu taky, a přidám ještě dvě zprávy navíc, to když mě udávala kvůli přátelství s Karlem Srpem moje vedoucí recepce v hotelu Continental, kopie záznamu StB jsou uvedeny v článku ZDE
Jen doufejme, že to pan Navara nenapsal tak na nějaký příkaz, aby se tím retušovaly třeba ty StB záznamy Andreje Babiše, prostě Babiš jako Srp, kdoví jak to bylo. To by bylo škoda, zvláště když v článku podle předchozího odkazu jsem se Andreje Babiše konkrétně taky zastal.
