Havlův Čalfa příznivcům Karla Schwarzenberga, a zřejmě ani jemu samému nevadil a nevadí, Zemanův Šlouf ovšem už ano. Byť mezi nimi není žádného rozdílu, až na to, že Čalfovo angažmá asi způsobilo větší škody. Neustále je předkládáno vysvětlení, že Čalfa znal jako jediný know how komunistické vlády, Federálního shromáždění apod., a tak byla jeho přítomnost ve vládě nezbytná. Lze sice pochybovat o tom, že nebýt Čalfy, tak by dnes komunisti vyhrábli nějakou právní kličku, která by vše zvrátila v tom smyslu, že vše bylo neplatné, a Komunistická strana Československa je nadále vedoucí silou ve státě, ale budiž.
Hlavním důsledkem Čalfovy činnosti bylo ale to, že komunisti okamžitě zvedli hlavy. Čalfův příklad byl pro všechny jeho spolustraníky impulsem k tomu, že také oni už nemají žádného důvodu pro to, aby se i nadále krčili v koutku s nějakými výčitkami. A protože patřili mezi vyvolené, kteří ovládali 99% nejdůležitějších postů, vše dopadlo tak jak je známo.
Těžko lze tedy vyčítat Miloši Zemanovi, že když zahájil revitalizaci sociální demokracie, že prostě vzal v úvahu skutečnost, že půlka národa buď byla sama v KSČ, nebo v ní byl nejbližší příbuzný. Pokud by tohle pominul, tak bychom ho jednoduše dnes ani neznali. Jistěže si mohl Šloufa lépe ohlídat, jenže to jsme už u okřídleného bonmotu, že na firmu je nejlepší lichý počet společníků, a tři už jsou moc. Miloš Zeman prostě nebyl v sociální demokracii sám, a ne každý kdo tam byl s ním si počínal poctivě.
Naprosto stejně, jako si ne každý počíná poctivě v nynější vládě, kde je Karel Schwarzenberg místopředsedou, jak dokládá aktuální zpráva NKÚ ´„Zjednodušeně řečeno, ministerstvo zemědělství udělalo nákup za půl miliardy korun, aniž by přesně vědělo, co, za kolik a proč chce získat. A k tomu nakupovalo od jednoho předem vybraného dodavatele bez otevřené soutěže,“ uvedl Jan Vedral z NKÚ. ´
Tady je znovu třeba litovat toho, že když Karel Schwarzenberg narazil před lety na vyděrače, který ho donutil prodat mu svůj pozemek pro to, aby se dostal ke svým oprávněným restitučním nárokům, že se mu podvolil a přistoupil na takovou nekalou hru. Kdyby tehdy Karel Schwarzenberg využil svých proklamovaných mezinárodních styků, a toto odsouzeníhodné vydírání nějakého komunistického pohrobka ventiloval ve všech demokratických zemích, mohl významně přispět k vymýcení podobných jevů u nás. Tak se ale žel nestalo, a podobná individua, možná i včetně Šloufa, tak mohla nerušeně pokračovat ve své nekalé činnosti. A jak je vidět podle posledních afér ve vládě, pokračují v tom dodnes.
