Aniž bychom zvažovali všechna pro a proti obou finalistů, z jednoho zásadního důvodu se pan kníže nemůže stát prezidentem České republiky. Nemůžeme prostě mít prezidenta, který bude na víkendy odjíždět za svou paní do Rakouska. Případně prezidenta, který sice bude své návštěvy u milované ženy omezovat, ovšem za cenu toho, že kvůli tomu bude trpět neustálými výčitkami, což by pochopitelně negativně ovlivňovalo jeho rozpoložení.
O tom, že je to velmi citlivé téma svědčí i to, že se k tomu pan ministr Schwarzenberg dosud ani jednou nevyjádřil. Pouze zatím přiznal to, že by se žena do České republiky za ním nepřestěhovala. Možná si to ani ještě plně neuvědomuje, či spíš to bere z humorné stránky při představě toho, jak se při návratech domů vydá s manželkou třeba do místní oblíbené rakouské vinárny, a s místními štamgasty se budou smát tomu, že takový majstrštyk se nepodařil ani Arnoldu Schwarzeneggerovi.
Jenže pro občany České republiky by to zase k smíchu zrovna být nemuselo. Ti naopak potřebují mít prezidenta neustále k ruce, takového, který by pořád sledoval jak žijí, a jaké mají podmínky pro sebe a pro své rodiny. Jedním z velkých kladů obliby pana knížete je i to, že jako jeden z mála dokázal úplně potlačit mnohdy silnou averzi našich občanů vůči emigrantům. Na druhé straně ale nelze popřít ani to, že mu přece jen chybí důkladná znalost našeho života za totality, jistě nezbytná pro odvozování mnoha rozhodnutí, s tím souvisejících. K tomu znalost jen problematiky elitních chartistů jako Václava Havla nemusí být vždy dostatečná.
Také tady je výhoda v tom, když budoucí prezident bude víc z lidu, a bude vědět, že spíš než Václav Havel a jeho poněkud salonní Charta 77 byla důležitější Jazzová sekce, jejíž členové jako Karel Srp, Joska Skalník a další také skončili ve vězení, když Pavel Wonka tam nakonec i zemřel. Jazzová sekce totiž systematicky svou osvětovou činností konkrétně chránila hodně lidí před zblbnutím. Což zcela jistě ví Miloš Zeman, už si ale nejsem jist, jestli také Karel Schwarzenberg, aspoň jsem to dosud nijak nevypozoroval.
Výhodou Miloše Zemana je i to, že posledních deset let žil životem obyčejného člověka, a takového prezidenta jsme tady vlastně od roku 1918 ještě neměli. Jistěže se i na něj třeba během jeho premiérování nabalila spousta pochybných existencí, nelze mu však upřít jedno. Nikdy se nestal pochybnou existencí sám, ani v nejmenším nějak zázračně nezbohatnul.
Za totality jsem sám neuvažoval o emigraci také proto, že bych si nedokázal představit život v cizí zemi, kde bych si nikdy už nemohl dupnout. Protože by mě každý mohl utřít s tím, abych byl ticho a rád, že mě přijali, a abych nějak nevyskakoval. Také proto považuji za jediné řešení Miloše Zemana. Tomu bych si klidně troufnul vynadat, pokud by mě jako prezident v něčem zklamal. Ale nedovedu si představit, že bych šel s nějakými připomínkami za panem knížetem. Jednoduše proto, že s ním nemám stejnej background. Takže placky s čírem, koncerty a tak, fajn, byla sranda. Ale na prezidentování to fakt není.
