Jak by církev vyplatila bývalé věřící a jejich potomky?

Aktuální kauza církevních restitucí úplně pomíjí všechny společenské a další změny, ke kterým došlo po roce 1948.  Včetně toho, že mnoho lidí respektuje víru v Boha, třeba jako pohádku zejména pro starší dospělé. Každý asi zná někoho, kdo se ke konci života vrací do dětských let, takže mu jako kdysi poskytne útěchu a klid právě pohádka. Ale protože  život už dávno není žel pohádkou, proti špatným věcem dnešního světa se už dávno nedá bojovat jen pomocí bohoslužeb a kázání.   

Zásadní věcí u navrhovaných církevních restitucí je to, že vůbec nepočítají s tím, že by měli být odškodněni všichni spolumajitelé /či spíš jejich potomci/  církevního majetku, který byl po r. 1948 znárodněn.  Tzn. včetně  těch, jejichž rodiče a všichni předkové se přímo podíleli na vytváření církevního majetku, když ovšem už oni sami nejsou věřícími, neboť prostě v dospělém věku už nechtějí věřit na pohádky. A raději by svou část restituovaného církevního majetku použili na modernější způsob pomoci bližním, třeba zřízením sportovních, kulturních a vzdělávacích center pro mládež.

Jenže zatím s těmito zákonnými restituenty církevní restituce nijak nepočítají. Což je absurdní, neboť je to podobné, jako kdyby při restituci třeba statku měli na něj nárok jen ti ze sourozenců, kteří budou na statku nadále pracovat, zatímco kdo by chtěl vykonávat jiné povolání, nedostal by vůbec nic. To by jistě neprošlo u žádného soudu.

Kdežto úplně stejná situace je brána jako naprosto normální u církevních restitucí. Opravdových spoluvlastníků církevního majetku z roku 1948 je totiž už jen minimum, a navíc ve velmi pokročilém věku, a tak se pan kardinál Duka ocitá v roli potomka, který chce všechno dědictví jen pro sebe a část svých blízkých, když ostatní, kteří se vydali jinou cestou, úplně pomíjí.

Nabízí se tedy řešení všechno ještě důkladně přepracovat a zvolit třeba formu kupónové privatizace, které by se mohli zůčastnit všichni ti, kteří by třeba křestním listem mohli prokázat, že mají rovněž dědické právo na církevní majetek. Rozhodně by neměli být diskriminováni jen proto, že by chtěli pomáhat svým bližním jiným způsobem, než kázáním v kostele.  Nakonec i církev se stane po restitucích jednou velkou firmou, kde bude prvořadá správa majetku a ekonomika a byznys vůbec, takže religiózní věci nutně budou muset jít stranou, až možná postupně stejně zaniknou.

Takové kupónové privatizace by se pochopitelně mohla zůčastnit i Apoštolská církev, založené v roce 1989, a pak by jí jistě nikdo nevyčítal, kdyby získala požadovanou miliardu takto. Bylo by to totiž naprosto regulérní, na rozdíl od nynějšího stavu, kdy je v podezření, že má miliardu dostat jen proto, že někomu slíbila provizi.