Pokud se vám hned po osmé objevilo na obrazovce logo Novy či Primy, tak vězte, že jste pořádně zaváhali, neboť ČT 2 představila v tutéž dobu dva z největších talentů, které tato země měla a má. Prvním byl hrdinný válečný pilot František Truhlář, který působil v Anglii a jako jediný z posádky přežil pád letadla, když byl přitom vážně popálen. Poté byl představen MUDr. Bohdan Pomahač, který jako elitní chirurg působí v americkém Bostonu, kde jako jeden z prvních na světě provedl úspěšnou transplantaci obličeje.
František Truhlář se po své havárii stal členem tvz. Klubu pokusných morčat, když mu britský průkopník plastické chirurgii pomohl zmírnit následky jeho postižení do té míry, že se po čase opět mohl zůčastňovat válečných letů. Při návratu z jednoho z nich za husté mlhy opět havaroval, když ještě předtím stačil navést k úspěšnému přistání druhé letadlo, které vedl. Znovu utrpěl těžké popáleniny, a byl dlouhou dobu na hranici života a smrti. Dokázal ale opět přežít, byť za cenu toho, že popáleniny zanechaly stopy na jeho obličeji. Kvůli rekonvalesenci se mohl vrátit do milovaného Československa až v říjnu 1945. Jako mladý kluk, sotva několik let přes dvacet, se ne úplně snadno vyrovnával se stopami popáloenin na své tváři, k čemuž ani nepřispívaly reakce některých lidí. Ještě by se dala pochopit mladá matka, která ho vykázala z kupé s tím, aby nestrašil její dítě. Spíš je smutné to, že i když se zařadil do života a opět létal, že místo aby byl za své hrdinství oslavován, tak se spíš setkával kvůli svému postižení s úsměšky a s přehlížením.
Ale i to nás možná charakterizuje v tom smyslu, že už ještě za poválečné demokracie tato země zase dvakrát o hrdiny nestála. Protože i když třeba po zranění a následném vyléčení šli znovu nasazovat život za její svobodu, připomínání tohoto faktu by nutně muselo vyvolávat vzpomínky na to, co dělala většina této země během války za protektorátu, když si žila dál, většinou jako by se nechumelilo, včetně natáčení třeba veseloherních filmů a jiných kratochvílí. Jistěže ne všichni mohli být v odboji, ale tak úplně jsme zase na své hrdiny zapomínat nemuseli. Nemluvě již o tom, co s některými hrdiny neodpustitelně provedli komunisti po roce 1948.
Po skvěle připraveném medailonku Františka Truhláře, když komentář četl Zdeněk Svěrák, tematicky následoval profil plastického chirurga Bohdana Pomahače, který se potom, co byl na stáži v Bostonu již během studií, rozhodl, že se pokusí udělat kariéru právě tam, kde by mohl mít k dispozici všechny nejlepší poznatky světové medicíny. Díky nejen talentu ale i nezměrné píli se mu to opravdu podařilo, takže si splnil český či americký sen, na tom jaký snad až tak nezáleží. Přiznám se, že jsem neviděl profil sympatičtějšího člověka, včetně jeho rodiny, ať již mluvil se svým pacientem, manželkou zesnulého dárce obličeje, který mu byl transplantován, se svými bostonskými kolegy, či jak vzpomínal na své mládí v Beskydech nebo u šachovnice, a na svá studia na lékařské fakultě v Olomouci. Utkvěla mi v hlavě jedna věta, už si nepamatuju jestli ji vyslovil Dr. Pomahač či jeho kolega, že žádný bankéř nemůže pocítit takové štěstí jako třeba lékař, který zmírní někomu utrpení.
Pak jsem si tedy už spíš jako kulisu přepnul i na ty talenty, a asi je jasné, že Freddie Mercury s vysavačem mě moc nadchnout nemohl. Ale Dominika Hašková se mi líbila, a je mi jasné, že jak se pořád říká, národ se musí taky bavit. Ale i ty talenty bychom mohli představovat aspoň trošku vyváženě. Ne kvůli nim, ale kvůli nám samotným. Protože pak maříme svou energii třeba na tom, že přes 300 příspěvků na iDNES rozebírá v diskusi to, jestli Dominika postoupila z protekce díky Hašanovi či ne. A to je už možná zbytečné
