Čin Jana Palacha i političtí emigranti jen ulehčili rudé totalitě

Vládu rudé totalitě ulehčili jednoduše proto,  že oslabili počet těch, kteří nesouhlasili se sovětskou okupací ve prospěch těch našich spoluobčanů, kterým to vyhovovalo, a svou podporu okupace využili jako cestu ke kariéře. Ekonomických emigrantů se to pochopitelně netýká, neboť ti pokud by zůstali, tak by pravděpodobně i tady dali přednost ekonomickým výhodám před nějakými zásadami. Takže jen uvolnili prostor komunistům, a klidně se vzdali své země, aniž by se jí a tedy i sobě snažili konkrétně pomoci. To by ovšem bylo pochopitelně náročnější, než rychle zmizet za kopečky.

Jenže přišel listopad 1989 a bylo třeba ze všeho nějak vybruslit. A teprve tehdy se začal hodit Jan Palach úplně všem. Jednak rudým papalášům, protože zpožděné ocenění jeho činu už jim tolik nevadilo, vždyť to byl labilní chlapec, který neuváženě přišel o život když chtěl kohosi vyburcovat. Ale nebylo koho, když komu se tady nelíbilo, tak si mohl v klidu emigrovat, v prvním roce po okupaci dokonce úplně bez problémů. A kdo emigrovat nechtěl, tak se prostě přizpůsobil, a bylo mu tady dalších dvacet let dobře.

Podobně se Jan Palach hodil i nekomunistům, kteří se možná přizpůsobovali víc, než měli původně v úmyslu. Ale nikdo po nich přece nemohl chtít, aby se upálili jako Jan Palach. Ale vždycky Jana Palacha uznávali, a není důvodu jim to nevěřit. Takže všechno v pořádku?

Asi ne, protože tím se celá naše totalitní minulost zredukovala jen na dva hrdiny, Jana Palacha a Václava Havla, a někoho málo k tomu, jako třeba Jana Zajíce a disidenty.

Jenže už si téměř nikdo nevzpomene třeba na osmnáctiletou  Danuši Muzikářovou, která za svou odvahu, kdy se nebála jít proti komunistickým ozbrojencům  demonstrovat proti sovětské okupaci 21. srpna 1969 zaplatila svým životem, podobně jako třeba Stanislav Valehrach rovněž v Brně a další v Praze i jinde. Minimálně si připomínáme i Pavla Wonku a další. Proč?

Jednoduše proto, že vrazi těchto hrdinů nebyli nikdy vypátráni, a ani po nich moc pátráno nebylo, nebo že soudkyně, která na smrt nemocného Pavla Wonku uvrhla do vězení pořád klidně soudí. To by prostě vrhalo špatné světlo na totalitu, takže jsme raději ticho. A hlavně se věnujeme jen pár oficiálním a tedy již neškodným hrdinům jako byli Jan Palach či Václav Havel, těm stavíme pomníky, po těch přejmenováváme kde co. Ale po Danuši Muzikářové, vůbec největši hrdince v celé historii Brna, není pojmenováno nic, ani po 42 letech od její tragické smrti.

Danuši Muzikářové je věnován i následující článek ZDE