Brněnský hoteliér příštím českým presidentem? Proč ne?

Je nejvyšší čas napravit nepochopitelný polistopadový ústup českých hoteliérů do ústraní, na což v konečném důsledku doplácí celá země. Nemusíme ani zmiňovat Donalda Trumpa či Hiltony, stačí si vzpomenout na naše filmy pro pamětníky, které vždy představují prvorepublikové hoteliéry jako hybatele společenského i politického života. I za totality patřili členové vedení zejména Interhotelů Čedoku ke společenské špičce, a i když v drtivé většině ve svých funkcích zůstali i po r. 1989, záhadně se potom stáhli. Až na spíš nešťastné výjimky,  jakou  byl např. aktér onoho nechvalně proslulého knižního  křestu.

Což je ale škoda, protože kdo jiný než hoteliéři z renomovaných hotelů mají  neoficiální a tedy bezprostřední styk se všemi elitními hosty, kteří přijedou do města? Téměř každé významné osobě udělá radost, když ji v hotelu přivítá ředitel a pozve třeba na uvítací drink. Protože je jasné, že pro hoteliéra to není žádná mimořádná událost, neboť s významnými lidmi se stýká dennodenně, a tak takovým pozváním dává jen najevo, že host bude mít v jeho hotelu opravdu veškerou péči i pokud jde o případné nadstandartní služby.

Což každý jen přivítá. Mmch. i tohle potvrzuje, že na nedávné aféře Dominiqua Strauss-Kahna ve francouzském hotelu Sofitel v New Yorku bylo opravdu něco zachlazeného už proto, že za normálních okolností by se s ním při jeho odjezdu jistě loučil když ne ředitel, tak nějaký vysoký manažer hotelu. Tenhle přístup platí v hotelovém byznysu odjakživa, a výjimkou nebyla ani naše totalita. Kdy to bylo navíc přivedeno k dokonalosti v tom smyslu, že o významné  hosty zejména z politické sféry pečovali ti nejlepší a nejprověřenější zaměstnanci z řad kuchařů i číšníků, což ale pochopitelně platí i dnes, jen už nad tím snad nedohlíží tajné služby jako dříve.

Hoteliéři  tak byli a pořád  jsou studnicí informací, kteří podle své šikovnosti a schopnosti komunikace s významnými hosty patří často mezi nejlépe informované osobnosti ve městě.  Takže je škoda, že si tohle dnes nechávají spíš jen pro sebe, a neangažují se více politicky, čímž by mohli významně přispět ke zlepšení politické kultury ve svých městech. Tak jak to již delší dobu dokazuje vlastně jejich kolega z cestovního ruchu, hvězda našeho blogu Tomio Okamura, již opakovaně třeba v diskusích navrhován na příštího českého presidenta.

Další řádky se pokusí dokázat, že přinejmenším jeden rovnocenný kandidát na presidentskou funkci se nachází i mezi našimi hoteliéry, na což se přišlo vlastně náhodou při studiu materiálů Ministerstva vnitra. Je jím pan Jaroslav Vacek, ředitel a spolumajitel mj. hotelu Continental v Brně. Pan Vacek je totiž jedním z mála občanů  této země, pokud není vůbec jediným, který se může prokázat papíry na spolehlivost jak od dolistopadového režimu, tak vzápětí hned od režimu polistopadového.

 Ještě za hluboké totality, byť téměř v předvečer sametové revoluce a to 15. listopadu 1989, požádal náčelník III. Odboru StB v Brně pplk. Polínek kontrarozvědku o její stanovisko k osobě pana Vacka, jak dokládá následující příloha.

Jak ukazuje další příloha, tak téměř současně a to již přímo v předvečer sametové revoluce, dne 16.11.1989,  žádal o prověření pana Vacka Krajskou správu SNB pan doktor Sedláček, jako jeho nadřízený, neb byl ředitelem Continentalu zatímco pan Vacek byl jeho náměstkem. Tady je třeba podotknout, že pan doktor Sedláček  nad rámec svých pracovních povinností přispíval k tomu, abychom mohli tehdy všichni  klidně pracovat i spát, jednak jako agent StB Florian i jako důvěrník Hugo.

Když měla sametová revoluce za sebou prvních deset dní, byl vydán dne 27.11. 1989 příkaz k předání poznatků, tzv. lustrační list na jméno pana Vacka. To znamená, že pan Vacek se může s velkou pravděpodobností pyšnit tím, že je prvním lustrovaným člověkem po pádu naší totality, jak ukazuje další dokument.

A o tom, že se jednalo o lustraci pro něj úspěšnou svědčí další dokument. Pro úplnost si připomeňme, že dne  29. prosince 1989 byl zvolen presidentem Československa Václav Havel, a tak téměř vzápětí po silvestrovských a novoročních oslavách rozhodl již demokratický I. odbor Státní bezpečnosti v Brně, že nemá výhrady ke schválení pana Vacka jako nositele státního tajemství, a to dne 5.1.1990. Stanovisko je sice  s datem  5.1.1989 – což bylo ovšem způsobeno buď tím, že náčelník I. odboru StB přehnal trošku oslavy, anebo se mu rok 1989 vryl do paměti tak hluboko, že se jej nemohl hned tak zbavit a používal ten skvělý letopočet ještě dál. Jak ovšem ukazuje šipka  na razítku došlé pošty, opravdu to došlo 11.1.1990

Tady nelze nepoužít slavný výrok Jiřího Paroubka  „Kdo z vás to má?“ S tím rozdílem, že v případě pana Vacka se jedná opravdu o něco absolutně ojedinělého, neboť tato skutečnost by mu bezesporu zajistila v presidentských volbách jak hlasy těch, co fandí spíš období do r.1989, tak i zastánců nynějšího uspořádání.

Tohle by zřejmě Tomio Okamura nabídnout nemohl, v tom by měl jistě pan Vacek v kandidátském souboji výhodu.  Zdaleka ovšem ne jedinou. Příznivci pana Okamury rádi argumentují tím, že jejich kandidát má bohaté zkušenosti nejen jako vrcholný manažer v nynější České republice, ale poznal dobře i odlišný japonský systém, jak v podnikání , tak i v politice či kultuře. Jenže pozor, to pan Vacek taky, v Japonsku toiž působil déle než rok, a navíc na rozdíl od pana Okamury tam nebyl jako dítě ale již jako zkušený kulinářský expert, a zdaleka ne jenom v Japonsku, jak dokládá další příloha.

Tohle byl malý příspěvek k tomu, abychom nehledali presidentské kandidáty jen ve stojatých a tak často kalných vodách zavedených politických stran. A bylo by škoda, abychom skvělé osobnosti přehlíželi jen proto, že je kvůli jejich skromnosti není moc vidět.

PS. Velmi se omlouvám za roztékání textu kolem obrázků, není to úmyslně ale dělá se to samo po odeslání na portál.