František Matějka si počíná jako slon v severokorejském porcelánu, když podal trestní oznámení kvůli kondolenci k úmrtí Kim-Čong-ila. Normálně by to byla jen další úsměvná storka mezi námi blogery, problém je ovšem v tom, že třeba již od ranních zpráv na Radiožurnálu ve 4:30 to tam je opakovaně jedním z hlavních témat. Na jedné straně se sice jedná o hezké zviditelnění blogu iDnes, asi poprvé od loňska, kdy všechna média zaujal Ondra Kňava s blogem o smyšleném konci bezplatného houbaření v České republice, na straně druhé to ovšem může vážně zbrzdit cestu k demokracii jak v KLDR, tak i na Kubě.
Takže s velkou pravděpodobností se dostanou do světa včetně KLDR a Kuby zprávy, že je u nás opět hon na komunisty. To pan Matějka zjevně nedomyslel, jakoby nevěděl, že podobně jako u nás v roce 1989 či v Rusku o něco později, o změnách může rozhodnout vždy jen vládnoucí třída, mají –li ovšem proběhnout bez krveprolití. Takže ti, kteří jsou u moci, musí mít po změnách zaručenu nejen beztrestnost, ale stejně výhodné či ještě lepší podmínky jako dřív, jinak do toho nepůjdou. A na to máme zřejmě právě my nejlepší know how, toho musíme využít a tím pomoci k demokracii i v ostatních zemích. Vždyť na Kubě jsou už dokonce dál než my v roce 1989, kdy Václav Havel propustil tisíce vězňů až po svém zvolení, kdežto Kubánci tak učinili již před očekávaným nastolením demokracie.
A my se teď budeme vrtat v nějakých kondolencích, místo abychom využili k prosazení demokracie i u našich bývalých spojenců aktuálně celosvětově připomínaného odkazu Václava Havla, jak zdůraznil třeba Richard von Weizsäcker, který nesdílel kritiku Václava Havla kvůli jeho snad příliš měkkému zúčtování s komunismem:
„Václav Havel dokázal vlastní utrpení, které mu způsobili komunisté, přetvořit v rozumný život. Hájil názor, že bychom měli být velkorysí vůči všem, kdo nám způsobili bolest. Stavět mosty k někdejším zločincům byla lekce, kterou mu dalo bezpráví spáchané na něm i na celé jeho zemi.“
Právě proto měla jet na pohřeb do KLDR naše nejvyšší státnická delegace, a využít toho k tomu, aby tamní vládě konkrétně vysvětlila, že se nemusí vůbec demokratických změn obávat, že nebude žádným problémem zajistit třeba pomocí kupónové privatizace to, aby si nejvyšší stranické kádry samy zprivatizovaly státní podniky, stejně jako že ty menší podniky se klidně převedou na dosavadní ředitele. Občanům se pak nabídne cestování, podnikání, takže si pod náporem těchto vjemů nějaké privatizace ani nevšimnou. Ale i tak budou spokojeni, určitě se budou mít lépe, podobně jako je tomu u nás. Vojákům a policistům zůstanou státní byty, které si za malý poplatek převedou, a budou mít rovněž zaručeny nejvyšší důchody. Navíc se Severokorejci budou moci vystříhat některých chyb, kterým jsme se ještě my nevyhnuli, jako byla třeba nedostatečná likvidace archivu tajných služeb.
Bylo sice dobrým počinem, že jsme to dali na 15 let k ledu, takže se mezitím vše stabilizovalo, ovšem jejich pozdější zpřístupnění znamenalo jen zbytečné výdaje, třeba v souvislosti se založením a provozem Ústavu pro studium totalitních režimů. Ten zatím ještě nic moc nenastudoval, a jen stojí daňové poplatníky nemalé peníze. Když v KLDR vše zavčas spálí, žádný takový ústav potřebovat nebudou. Tak bychom měli pomáhat Korejské lidově demokratické republice, a ne napadáním nějakých projevů soustrasti. Vždyť Kim-Čong-il si ten systém nevymyslel, podobně jako si ani naši komunisté nevymysleli totalitu u nás, tak proč by za to měl pykat dokonce ještě po smrti tak, že někdo bude napadat projev soustrasti k jeho úmrtí?
Dnešní svět je ve znamení tvrdého byznysu, a nikoho již dávno nezajímá, jestli byl někdo komunista. Na pohřeb Kim-Čong-ila se vydali zástupci firmy Hyundai, a nikoho u nás přitom nenapadlo, že Volkswagen si namlouval Škodovku taky ještě za Husáka. Tak ať se po provedení změn v KLDR a na Kubě jednou zase nedivíme, že nám ujel vlak. Využijme toho, že máme zemím jako KLDR či Kuba co nabídnout. Třeba zkušenosti v tom smyslu, že ani s výplatou odškodnění pro ty, kteří byli dejme tomu v minulém období nějak poškozeni, ovšem především proto, že nevnímali tehdejší realitu a poněkud se vzpěčovali, tak s tím neobtěžujeme případné přímé viníky, ale bez problémů to uhradíme ze státní kasy.
Takže pan Matějka by měl TO okamžitě stáhnout a věnovat se něčemu konstruktivnějšímu, než narušování dovolených na Nejvyšším státním zastupitelství. Třeba podpoře kandidatury Jana Fischera na funkci prezidenta. Následně bychom totiž celému světu vytřeli zrak, když by se Jan Fischer po zvolení pochopitelně vydal na první zahraniční cestu do KLDR a na Kubu, kde by osobně na svém příkladu mohl demonstrovat, že když se u nás mohl stát prezidentem nomenklaturní kádr KSČ, nemusí se ničeho obávat ani severokorejští či kubánští soudruzi. V delegaci by mohl být také Vojtěch Filip. A společně by, byť se zpožděním, mohli položit věnce na hrob Kim-Čong-ila. A pokud by s nimi jako šéf prezidentské ochranky přijel bývalý vězeňský dozorce Josef Vondruška, tím lépe. Byla by to pro něj satisfakce za neustálé trapné popotahování kvůli tomu, že si občas ve vězení do někoho bouchnul. Upřímně, při často nudné službě, kdo z nás by tak tehdy někdy rovněž neučinil? Zvláště při vědomí, že tehdejší politický systém měl být navždy.
Protože se naše vláda a politické strany o vývoj v KLDR či na Kubě nijak nezajímají, je třeba ocenit některé soukromé iniciativy, které investovaly do osvěty elity těchto zemí často velké částky. Tak můžou třeba kubánským obchodníkům či pracovníkům ambasády Kuby u nás na vlastním příkladě demonstrovat, že není důvodu, nějak se obávat demokratických změn. Zatím zdánlivě zbytečná investice se ovšem hned po změně podmínek na Kubě může díky vznikajícím skvělým kontaktům proměnit ve skvělé obchodní příležitost v této perle Karibiku. Jeden příklad je ZDE
