Euroskepse? Jen český módní trend.

Na jedné straně mír, prosperita, dotace pro zemědělce, na silnice, čističky, vzdělávací a sociální projekty, konference, koncerty, publikace a kdo ví, co ještě. Na druhé straně zákony, regulace, směrnice, doporučení.. A obojí z jednoho jediného důvodu: Abychom se v té Evropě nepožrali, vážení!

Novodobý projekt evropského sjednocení, ze kterého později vyrostla dnešní Evropská unie, je více než sto let starý. Idea však vzala za své s první a druhou světovou válkou. Oba konflikty zanechaly šrámy na evropské hrudi a poznamenaly mentalitu obyvatel.

Francie a Německo si podaly ruce a řekly dalšímu konfliktu ne, až po hrůzných událostech druhé světové války. Přidaly se další čtyři státy a vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, později Evropské hospodářské společenství a podle toho, jak se míra integrace a spolupráce rozšiřovala, měnily se podmínky. Evropa přestala mít hlad, životní úroveň šla nebývale nahoru.

O desítky let později dostala šanci i Česká republika. Stejně jako dalších 11 států, které vstoupily v rámci pátého, tzv. východního rozšíření (2004-2007). A stejně i u nás vyletěla životní úroveň raketově vzhůru. Nebyly to však jen přínosy v hospodářské oblasti. Česká republika posílila na mezinárodní úrovni, zvýšila se bezpečnost občanů, dostali jsme šanci spolurozhodovat o politice Evropské unie, potažmo celé Evropy, můžeme hovořit do společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, atd.

Čeští občané řekli v referendu o vstupu do EU ANO. Veškeré výhody plynoucí z členství nadšeně přijali. Nikdo dnes už nepřemýšlí nad tím, jaké byly hygienické standardy před lety, jak vypadalo české zemědělství nebo kam smíme vyvážet naše výrobky. Nikdo se dnes neptá, kde se vzala tamta čistička nebo most, odkud přišly peníze na vzdělávací projekty.

Evropská unie se vyvíjí, je to rostoucí organismus. Směr tohoto vývoje udávají všechny členské země. Nefunguje samospádem, jak se někdo mylně domnívá. I proto vznikla Lisabonská smlouva. Vzešla z kompromisu, který bychom neměli pohřbít. Irové totiž nehlasovali o smlouvě, nýbrž dávali najevo nevoli vůči domácí politice, protestovali tím i proti drahému benzínu, možnosti zkrácení dotací pro farmáře a rybáře, apod. Smlouva sama o sobě byla až na druhém místě.

Nechme proto hlasovat i další státy. Jsem pro pokračování ratifikačního procesu ve zbývajících 9 zemích. Až po jeho skončení můžeme vyhodnotit námitky a přijmout nové výzvy. Chápu, že jsem se svým politickým názorem v menšině, tím spíše, že ho říkám jako pravicový liberální politik. „Není ostudou být v menšině, ostudou je být ve stádu.“ Jak vidím, být v euroskeptickém stádu je teď u nás módní.

Mé další články o Lisabonské smlouvě zde:                                                                                                  Irské NE. Česko je z obliga?                                                                                                                       Kdo nic nedělá, nic nezkazí                                                                                                                         Lisabonská smlouva, priority českého předsednictví a další zklamání