Mají zdravotníci respektovat názor na léčení pacienta a jeho rodiny? Co dělat když je tento názor v přímém rozporu s poznatky vědy? A co teprve, když jde o život?
Respekt k názoru pacienta na jeho léčení je přece přirozená záležitost a dělá se, pro zdravotníky je to většinou přirozená věc. Pokud je třeba více možností, jak léčit a dosáhnout rozumného výsledku, proč nevyhovět. Zvláště v případě nemoci neohrožující život nebo trvalé zdraví je to docela lehké. Naopak velký problém je, když se léčebný postup prosazovaný pacientem dostává do zjevného konfliktu se znalostmi a zkušenostmi zdravotníka. Má následovat doporučený postup pacientem i když je přesvědčen, že povede s vysokou pravděpodobností k úmrtí (v medicíně je jisté na 100% málo co)? Tím se vlastně aktivně nebo pasivně podílí na jeho eventuální smrti nebo poškození zdraví. Nebo má zachraňovat život podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nerespektovat názor pacienta? A co na to právo? To přece poskytuje pacientovi možnost odmítnout léčbu, ale současně nařizuje zdravotníkovi chránit život a zdraví. Není to ve vážnějších situacích v konfliktu?
Nikdo nezkouší jezdit v dnešním provozu a s dnešními vozy podle předpisů platných a rozumných před stovkami let. Asi by docela rychle narazil a to nejenom obrazně. Co ale dělat, když hluboce přesvědčený věřící svým religiózně podbarveným postupem ohrožuje svůj život? Co dělat, když rodina takto ohrožuje život svého malého dítěte? Je jisté, že až dospěje (pokud by to přežil) by souhlasil s takovým léčením? Některá náboženství nebo sekty nařizují nebo zakazují konkrétní životní či zdravotní postupy. Pokud bylo takové nařízení oprávněné nebo rozumné před stovkami let, je rozumné i v roce 2011?
A co případ člověka, který je v bezvědomí po havárii a má přání v peněžence, že nechce resuscitovat? De facto nechtěl resuscitovat, ale až se dostal do toho stavu, nezměnil by názor? To je jistě problém lidský, medicínský, právní a filosofický a dá se o něm dlouze diskutovat. Co ale praxe? Samé otázky, žádná jednoznačná řešení. Vysvětlení pacientovi nepomáhá, prostě to nefunguje. Často věří svým "bohům" respektive jejich vykladačům víc než lékaři. Dobrá řeknete, když to tak chtějí, ať to mají! Fajn.
Problém je, že po případné katastrofě nebo úmrtí nastávají někdy i nečekané situace. Pokud rodina pacienta respektuje pacientův názor na léčbu a nic nenamítá ani následně, řekli by jste, že to není problém a že je to v pořádku. Ale není to tak. Kdokoliv má právo zažalovat zdravotnické zařízení či zdravotníka za léčebný postup, který vedl k poškození nebo smrti. A právo se na to dívá dost jednoznačně - v podstatě zdravotník je povinen chránit zdraví a život, jak to nejlépe jde. Takže to jistě prohraje a může to docela pravděpodobně mít trestně právní i ekonomické důsledky. Tak řeknete - ať se léčí někde jinde nebo doma a je to jeho věc. No byla by, kdyby o tom nikomu neřekl a nikam nepřišel. Pokud přijde do zdravotnického zařízení nebo informuje zdravotníky, je to v podstatě právně stejné.
Další problémy nastávají, když zdravotníci zachraňují život bez ohledu na názor rodiny, nebo pacienta (někdy v bezvědomí), u soudu to nejspíš dopadne pro zdravotníky dobře, ale v případě militantních sekt nebo osob jistě každý pochopí, že to nemusí dobře dopadnout, konec konců i v ČR jsou úmrtí nebo těžké poškození zdraví lékaře po útoku pacienta….. Taky nejsou úplně vzácné případy, kdy zachráněný pacient je vyloučen ze své původní komunity i rodiny pro léčbu mimo povolení sekty nebo náboženství……
Eticko-právních problémů jsou v reálné medicínské praxi spousty a postupným rozvojem medicíny spíš narůstají. Proto v podstatě nemůže být jakákoliv víra připravena univerzálně odpovídat na problémy, které vznikají. Zvláště ne jednoznačně a rychle, což je někdy potřeba. Někdy poskytuje konkrétní náboženství závazný morálně etický postoj, ale to jistě nesplňuje kritéria rychlosti, jednoznačnosti nebo univerzálnosti řešení. Nejsou to jenom notoricky známé problémy kolem transfusí, potratů, resuscitace, stavů bezvědomí a polovědomí mezi životem a smrtí, celá transplantologie, používání umělého srdce a co třeba zdravotníky docela trápí je dokonalá platnost a nezpochybnitelnost negativního a pozitivního reversu. Přitom v ČR situace není úplně tragická, představte si zemi, kde žijí křesťané, pravoslavní, židé, muslimové, buddhisti, maoisti, jehovisté, různá etika a taky různé sekty ......Brrrr. Píše o tom jiný blog http://muller.blog.idnes.cz/c/182538/Nabozenstvi-v-nemocnici.html .
Laikovi se zdá, že odmítnutí léčby je jednoduché a jednoznačné. Prostě nechci být takto léčen (hospitalizován, operován), ohrožuji jenom sebe, je to moje věc. Podepíšu negativní revers, tedy prohlášení, že jsem byl poučen, rozumím a odmítám a odcházím středem. Že to není vždy tak a vždy jednoduché ukážu na případu z praxe, který se často vyskytuje. Pacient s drobným úrazem hlavy a otřesem mozku. Doporučuje se hospitalizovat ke sledování pro možnost vzniku krvácení do mozku. Odmítá hospitalizaci, protože mu „nic není“ a doktorovi nevěří nebo věc bagatelizuje. Ale eventuálně podepsaný negativní revers nemá u soudu žádnou hodnotu, protože v případě komplikací každý schopnější právník přesvědčí soud, že to lékař měl poznat, že komplikace budou nebo jsou (dost často ale v reálu nejde), eventuálně že to lékař pacientovi dost nevysvětlil, protože každý normální člověk pochopí, že by měl být pár hodin sledován…..takže je to vlastně chyba zdravotníka. Přál bych si každému pochybovači několika takovým pacientům nejlépe ještě pod vlivem alkoholu (obvyklá kombinace) nebo drog vysvětlit, že v nemocnici fakt má zůstat.
Na výše uváděném blogu psal diskutující, že by zdravotníci měli být poučeni o různých vírách a jejich zvyklostech, o etnických zvyklostech......to snad ani nejde a mají se o to vlastně starat? A co když se názor na léčení v rámci jedné církve mění? Uvedu veselou příhodu z medicínského života. Pacientka Jehovistka díky své nemoci podstoupila několik rozsáhlých plánovaných operací s velkou ztrátou krve. Při první souhlasila s autotrasfusí- tedy že si vlastní krev dá předem do zásoby a pak je ji v případě potřeby vrácena. Při další operaci byla pro ni akceptovatelná jen krev, která se po odsátí ze ztrát během operace vyčistí a okamžitě vrací zpět do těla. Při třetí operaci odmítla již cokoliv, co by připomínalo transfusi, tedy i výše popsané postupy..... Kde je tedy ten reálný postoj její víry? Jak to mají zdravotníci vědět dopředu v případě akutního řešení úrazu třeba s bezvědomím? Jiná příhoda je také ilustrativní, i když nesouvisí s náboženstvím. Protestující držel hladovku, byl ale ochotný si nechat odebírat krev k vyšetření. Když se dostal po mnoha desítkách dnů do stavu hraničícím se smrtí a v případě zástavy srdce bez naděje na resuscitaci, zdravotníci se rozhodli, že ho (i proti jeho vůli, domlouvání a vysvětlování nepomáhalo) zachrání dřív, než bude mít zástavu. Doplnili živiny a minerály..... po ukončení hladovky, kterou nakonec přežil (zřejmě i díky zásahu zdravotníků) je žaloval za "neoprávněnou" záchranu jeho života....
Jak z toho ven? Pro mne - můžeme o tom diskutovat dlouhé dny a noci. Pokud se ale mám rozhodnout, pak v případě neohrožení pacienta- poučím ho a ať si dělá co chce. Mám akorát takové přání, aby nechodil s komplikacemi za mnou, když nerespektuje má dosti volná a benevolentní doporučení. V případě, kdy jde o život nebo o zdraví, prostě sranda skončila a úvahy filosofů nejsou dosti akční. Následuji české právo a i třeba Hypokratovu přísahu. Ochraňuj zdraví a život. Neublížíš. Pravda je, že mohu mít (nebo moje rodina) v extremním případě docela problémy s právem v ČR, nebo s příbuznými či pacienty. Ale mám alespoň čisté svědomí. A co se týče mne, budu rád, když se můj lékař bude chovat stejně.
