Když šaman začal léčit svoje soukmenovce, musel k tomu mít speciální dovednosti a vědomosti. Musel mít nějaké kladné výsledky a hlavně, musel soukmenovce přesvědčit, že on je ten bohy vyvolený, který to umí. Pokud by se mu to nepodařilo, mohlo jít o život. Taky o jeho. Za léčení si musel říct o nějakou protihodnotu- zbraně, ozdoby, potraviny, zvěř, ovoce… Postupným vývojem, vznikem písma vznikly podmínky pro předávání vědomostí a zkušeností v čase a prostoru. Taky vznikly první etické kodexy pro nastavení mantinelů povolání lékaře. Vždy to bylo ale povolání svobodné a placené pacientem. Další skokový vývoj souvisí s předáváním vědomostí. Jen heslovitě- knihtisk, univerzity. Až do minulého století ale podstata povolání zůstala stejná- svobodné povolání, placené pacienty za léčebné výkony.
S nástupem minulého století, rozvojem vědy a společnosti se také pomalu mění vztah lékař-pacient. V přirozeně se vyvíjejících státech zůstává ve své podstatě nezměněn. Lékař je svobodné povolání a je to bráno jako výhoda, jistě, může pracovat v rámci nějakého pojištění nebo pro pojišťovnu, ale může léčit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Druhá otázka je, jak tuto léčbu zaplatí pacient. Jsou různé systémy, jistě pro pojišťovny je typická snaha více nebo méně o racionalizaci, eliminaci zbytných drahých metod, neproplácení metod s neprokázanou účinností, bez prokazatelného efektu nebo o léčbu s nějakým limitem…. Taky se objevují snahy platit ne za léčení, ale za vyléčení nebo za udržování zdraví. Ať už je to nastaveno v tom či onom státě jakkoliv, zůstává markantní svoboda lékaře v nabízení léčebných metod i mimo systém základní úhrady pojišťovnou nebo státem.
V naší dolině v tomto aspektu proběhl velmi nepřirozený vývoj. V plně dirigistické společnosti bylo jasné, že stát a strana nejlépe ví, co je dobré pro lid a taky, co je ochoten za to platit a komu. O svobodě lékaře, o provozování svobodného povolání se postupně nedalo ani mluvit. Pacienti si zvykli, extrémně paternalistický systém je tak pohodlný, vše je dané a rozhodne lékař. Problém byl v tom, že ten lékař nemohl a nesměl rozhodovat svobodně, mohl se pohybovat jenom v rámci nastavených mantinelů, a vyrostly nám tady celé generace lékařů, kterým to ani příliš nevadilo. Lékaři sice za mříže příliš nechodili, nicméně z hlediska svobody povolání za nimi hodně důkladně byli. A občané? Škoda mluvit.
V devadesátých letech se povedl pojišťovnám a státu vskutku ďábelský kousek. Do smluv s pojišťovnami si dali jako podmínku, že pod sankcí nesmí lékař nebo zdravotnické zařízení požadovat jakékoliv další platby za úkony placené pojišťovnou. K tomu zahrnuli prakticky veškerou medicínu mezi hrazenou pojišťovnou, systém nastavení cen za úkony je z dob feudalismu a ekonomicky to podle toho vypadá a navíc ve snaze uřídit bezbřehou nadvýroby napálili limity pro zdravotnická zařízení, opět úřednicky, bez smyslu, dokonce občas i proti zdraví a ekonomii. Tak že dnes jsou svobodní jenom lékaři, kteří léčí mimo sytém zdravotního pojištění, pokud dělají ale běžnou medicínu, nemají to jednoduché s uživením se. To vše vede k neinformovanosti pacientů, nevědomosti o možných variantách postupu v léčení a v důsledku rozhodně není tento stav ideální pro všechny občany.
Z kusých informací o reformě zdravotnictví se zdá, že by se mnohé mohlo podstatně změnit. V Čechách revoluční idea peníze jdou za pacientem a za stejné se platí stejně (v nemocniční péči) by mohla vést k tomu, že pacient jako suverén v systému si bude vybírat zdravotnická zařízení, kde ho budou léčit optimálně (dle něj) a přinese tam za sebou i peníze. Mohlo by to vést v soutěži "o pacienta" mezi nemocnicemi, z čehož může pacient jenom profitovat. Tolik diskutované nároky a nadstandardy povedou k racionalizaci péče pojišťoven s možností neplýtvat peníze na nepodstatné věci a soustředit je k řešení skutečných zdravotních průšvihů. Současné nadstandardy jsou legální cestou, jak nabízet různé metody léčby, hledat optimální cestu pro pacienta a jeho nemoc, což ale může samozřejmě stát nějaký peníz.
Také prosakují informace o nelibosti pojišťoven s chystanými zákony, které by měly určovat, do jaké doby nejdéle je pojišťovna povinna zaplatit svému klientovi výkon, operaci, na kterou má nárok. Zdravotnická zařízení by s tím neměla žádné potíže, pokud půjdou peníze za pacienty. To by si jistě stát a pacientské organizace měly pohlídat, když už se dělá takový zásadní převrat. Bylo by to pro pacienty hodně pozitivní a konec konců, při hodnocení z hlediska zdravotní a sociální kasy souběžně by se vlastně ušetřilo.... Také snaha pojišťoven určit pacientovi, kde se může léčit je zásadní problém. Chápu, že pro pojišťovny by to byl zajímavý zákon, ale pro pacienty a pro úroveň zdravotní péče- jistá katastrofa. Původní nápad- že pojišťovny budou mít povinnost zajistit smluvně dostatek lékařů a zdravotnických zařízení, které budou dle smluvních podmínek léčit jejich pacienty a pacient- pojišťěnec si vybere, kam půjde a kam také "přinese" svým příchodem peníze zdravotní pojišťovny je daleko výhodnější pro pacienty, nakonec ale i pro zdravotnická zařízení. Kdo bude dobrý, bude mít víc klientů a tím také víc peněz. Zdá se Vám to logické? Mě také. Akorát dnes to tak rozhodně není a možná to zas některým ani nechybí.....
Pokud se konečně podaří lékařům dostat se zpoza mříží dirigistického systému, povede to ke kultivaci vztahu lékař-pacient po kterém všichni volají. Svoboda lékaře je hodnota, za kterou by měli ve vlastním zájmu bojovat lékaři, ale i pacienti. Je podivuhodné, že pro lékařskou komoru toto nebylo podstatnější téma celých dvacet let.
