Psí hlava pro Jiřího Čunka

Jiří Čunek – muž špatné pověsti. Není tomu tak dávno, co byl nadějí lidové strany. Pak se stal předmětem mediálního lovu v donekonečna se táhnoucí kauze možného úplatku a jiných finančních nesrovnalostí. Dnes je z něj postřelená kachna naší vrcholné politiky.

Snad jen Bůh ví, jak to opravdu bylo. Jisté je, že de jure byl shledán nevinným (nevinný ještě neznamená morálně čistý), ale de facto je politicky mrtvý. Pokud lidovci chtějí setrvat v nejvyšší politice, mají právě tak čas, hledat si nového předsedu.

Dosavadní politická kariéra Jiřího Čunka má také svou – dá se říci – rómskou linii. Na podzim 2006 vyřešil (ještě jako Vsetínský starosta) velmi rázně problém kolem ubytovny pro sociálně nepřizpůsobivé. Vysloužil si za to mírné mediální vlnobití, nepřízeň veřejného ochránce práv a senátorský mandát.

Už jako člen vlády proslul několika výroky na adresu Romů, které nebyly tak úplně „politicky korektní“. Zvedla se po nich sice mediální vlna, ale zase velmi rychle opadla – náležitě rozhořčená reakce veřejnosti se totiž nějak nedostavila.

Po celé kauze zůstaly jen poněkud rozpačité otázky: Jak se postavit k tomu, když místopředseda vlády veřejně řekne něco, co soukromě říká podstatná část občanů? Jak se vyrovnat s tím, když se veřejné a mediální mínění rozejdou v názoru?

V těchto dnech Jiří Čunek zaštítil zveřejnění materiálu s návrhem řešení otázky ghett sociálně nepřizpůsobivých. Materiál byl zpracován jedním z romských (a to opravdu národností) poradců ministra.

Všichni víme, že drtivou část sociálně nepřizpůsobivé populace v tomto státě tvoří Romové. V kontextu předchozího ministrova fungování to vyvolává v médiích komentáře, které připomínají blížící se volby a naznačují něco o ministrově populismu.

Jiří Čunek jde zase na trh, se svou těžce zkoušenou kůží. Je snadné nasadit mu psí hlavu, označit ho za rasistu nebo „romobijce“. Je populární se do tohoto muže špatné pověsti strefovat.

Nemám v lásce Jiřího Čunka a už vůbec ne jeho stranu. Musím ale konstatovat, že to, co v tuto chvíli předkládá, je návrh na řešení chronického problému této společnosti. Nevím, je-li to návrh dobrý nebo špatný – nejsem odborník na tuto problematiku. Vím ale, že je to alespoň něco.

Je laciné schovávat se za fráze o individuálním přístupu, jak to dělá ministryně Stehlíková. Odhaduje se, že Romů v ghettech žije cca osmdesát tisíc. Opravdu se dá v takovém množství případů postupovat individuálně?

Je lehké prohlásit, že návrh je příliš nekonkrétní, jak prohlásil nevím už kdo. Takové prohlášení mohu brát vážně, jen pokud dotyčný navrhne vlastní konkrétní řešení.

Je efektní plakat nad nelidskými životními podmínkami Rómů, jak to dělá Evropská unie.

Je nanejvýš pohodlné tvářit se, že žádný problém vlastně není, jak to dělá podstatná část našich politiků.

Žádný z uvedených postojů nás nepřivede ani o krok blíže k opravdovému řešení. Už skoro dvacet let posloucháme řeči o programech integrace, aniž by se měnilo cokoli jiného, než napětí, které tato situace vyvolává. Dosavadní pokusy vnést do problematiky prvky pozitivní diskriminace se ukazují jako neúčinné vůči pozitivně diskriminovaným (a není to jen česká zkušenost), zato zvyšují animozitu většinové společnosti vůči zvýhodněným.

Nejsem odborník na romskou problematiku a neznám řešení tohoto problému. Vím jen, že k dosažení cíle nebude stačit optimistických deset let zveřejněného materiálu – odhaduji to tak na dvě generace. Ale budou-li tu do deseti let hmatatelné výsledky…

Musím ocenit vůli Jiřího Čunka navrhnout vůbec nějaké řešení. Je opravdu na čase něco dělat. Do praktického života vstupuje první generace, která už nepamatuje předchozí režim. V případě sociálně vyloučených je to první generace, která nemá jinou zkušenost s většinovou společností, než právě vyloučení. Teď je pravděpodobně poslední příležitost tuto generaci definitivně neztratit (a možná už je i pozdě).

Pokud se nic nezmění, bude narůstat uzavřenost sociálních struktur lidí žijících na okraji a bude narůstat i uzavřenost většinové společnosti vůči nim. Bude růst napětí mezi většinovou společností a na okraj vytlačovanou menšinou. Na obou stranách bude více vůle naslouchat extrémním, svůdně jednoduchým řešením.

Pravdě, říkající že: „Každý složitý problém má jedno jednoduché, nesprávné řešení.“, se už nedostane sluchu.

Není těžké si představit, že se ve vlastním humně staneme svědky (ale spíš účastníky) událostí, které známe v poslední době z předměstí velkých francouzských měst. Může se stát, že řešení romské otázky se pak ujmou ti, kteří dnes na náměstích vykřikují hesla „nic než národ“ a „bílá síla“. Dostanou-li k tomu příležitost, pak i tyto síly si dokáží do čela postavit lidi, kterým dobře padnou černá saka a posléze i místa v poslaneckých, možná i vládních lavicích.

Tito lidé neprovedou státní převrat. Do nejvyšší politiky je vyneseme my sami, naše hlasy ve volbách, naše frustrace.