Proč letos nepůjdu k volbám

Jo volby, už jsou zase za dveřmi. Párkrát už je pamatuji.

Za minulého režimu byla otázka, proč té akci vlastně říkat volby. Zvolila za nás moudrá strana a úlohou občana (voliče) bylo přenést volební lístek od stolu, kde zasedala volební komise do protějšího rohu místnosti, kde stála volební urna. No a samozřejmě vhodit.

Předmětem volby tak bylo, jestli se té taškařice zúčastnit, či nezúčastnit. Naprostá většina se nás účastnila – člověk si prostě nechtěl dělat problémy. Byli ale i tací, téměř partyzáni, kteří na dobu voleb prchali do lesů, jen aby je nedostihl zástupce volební komise s přenosnou urnou. Byli to asi jediní skuteční občané – no já partyzán nikdy nebyl. Ne, že bych zdobil okna, ale voleb jsem se zúčastňoval.

Nepamatuji už ty časy, kdy za vlajkou a s muzikou šla jednotně volit celá ves - a pak do hospody a druhý den do kostela. Mé první volby mne potkaly na samém počátku osmdesátých let, úplně v tu samou dobu jako maturita.

V pátek dopoledne jsem odmaturoval a cestou domů, ještě v kravatě a saku jsem to zašel vhodit. Inu na vysokou školu jsem chtěl a za tu kravatu a sako mám třeba ještě pořád někde pochvalnou čárku v papírech uličního výboru.

Doma jsem se převlékl zase za sebe sama. Dělili jsme se tehdy na somráky a na veksláky a já byl vždycky za somráka. Ještě slunce nezapadlo a já odjížděl se spolužáky směrem k Táboru, zapít maturitu.

Tedy ono se to řeklo, zapít maturitu. V té tobě byla o volbách prohibice. Ale nás nemohli zaskočit, ještě než udeřil suchý čas, zakoupili jsme dva lodní pytle zapovězeného alkoholu a uložili je na hlavním nádraží do skříněk na zavazadla. Počkaly tam na nás a ve zdraví nás doprovodily až na vodácké tábořiště kousek od Tábora. Tam jsme se v noci ze soboty na neděli (za nejpřísnější volební prohibice) sežrali, no jak ta prasata. Ale maturita si toho žádala a nám bylo blaze – tedy až na tu kocovinu druhý den.

Pět let se s pěti lety sešlo, režim byl pořád ten samý a volby vlastně taky. Pracoval jsem na krajském národním výboru a tak jsem měl možnost vidět tu veselici zase z jiné strany.

Když volební komise stáhla roletu, spočítala hlasy a spočítané nahlásila okresnímu národnímu výboru. Na ONV spočítali, co to dalo za okres a hlásili kraji. Byly na to přímé telefonní linky – takové ty telefony na kliku, co se s ní zatočilo a na druhé straně to zazvonilo (no, jak z prvorepublikového filmu). Instalovali nám je tam „technici“, jeden takové nic, druhého byla plná futra. Říkali jsme jim hlava a ruce a bylo celkem jasné, že jejich zaměstnavatel sídlí v Bartolomějské ulici.

Z každého ONV tedy vedla na KNV jedna linka a na ní byl telefon. Když se zvedlo sluchátko, rozjel se vedle položený magnetofon. A tady nastala má státotvorná úloha. Ještě s kolegyní jsme dva dny seděli v kanceláři s jedním takovým telefonem a střehli, kdyby náhodou přišla zpráva.

Zle nám u toho nebylo. Na stole mezi námi stála láhev kofoly a pod stolem, v mém batohu láhev vodky (každý den čerstvá). Ne, že bychom byli na žvach, ale vychechtaní jsme byli, až Bůh bránil.

Sranda gradovala, když k nám vpadl místopředseda. Byl nervózní jak pes, že z našeho okresu pořád nejdou výsledky. Vstoupil s výkřikem: „Vytočte mi to!“. Kolegyně zatočila klikou a podala mu sluchátko.

Byl to heroický výkon, ale opravdu jsme se vydrželi nesmát až do jeho odchodu. Měl to holt těžké, on totiž mezi kraji probíhal neformální, ale urputný závod, kdo první nahlásí sumarizované výsledky ministrovi vnitra. Předseda KNV měl už na dvoře nastartovanou šestsettřinácku a ten jeden okres se zašprcnul…

Ale stihnul to. Nevím, v čem mu to vlastně bylo dobré, do roka mu nakopala zadek jeho vlastní strana a udělala z něj řadového partajního úředníka. Podíval se křivě na vedoucího oddělení krajského výboru partaje – ten obratem dosedl na jeho křeslo.

Jo abych nezapomněl, volit jsem tenkrát šel na poslední chvíli. Předsedkyně volební komise se na mě dívala jak všichni čerti. Tak mi na stůl přední ní, při hledání občanky vypadla (úplně náhodou) průkazka krajské volební komise. Předsedkyně volební komise pak vypadala jak všichni čerti, kterým poklesla brada.

No a pak byl převrat. Volby po převratu, to bylo spíš referendum. To bylo naposledy, co něco volilo za nás – tentokrát to byl naštěstí zdravý rozum. A tím skončily sladké časy. Od té doby, už volíme každý za sebe, dle svého nejlepšího vědomí, svědomí a nasrání.

Inu nemáme to lehké. Když se člověk rozhlédne politickou scénou, říká si, že snad aby v poledne s lampou chodil. Jenže nevolit, to zase říká: „Dělejte si tu s pánem Bohem co se vám líbí, mě je to putna.“

Ale já se přiznám. Jsem Pražák a byť je Praha městem i krajem současně, má jen jedno (městské) zastupitelstvo, které se volí v komunálních volbách – ty budou za dva roky. Stávající senátor mi vydrží ještě roky čtyři, a tak vlastně nemám, co bych volil.

Letos tedy k volbám nepůjdu. Nicméně, kdybych šel asi bych stejně nevěděl. A vědět bych měl, už proto, že mi zatím do věku voličů dorůstají děti.

Když jsem byl v jejich věku, tak my jsme víc pili a byli víc na poezii a politika nás naprosto nebrala. Oni skoro nepijí, jsou víc do světa a politika je taky nebere. Ale možná, že by měla.