Proč jsem nacionalista

Když jsem koncem sedmdesátých let rozum bral, učili mne o buržoasním nacionalismu a o tom jak je škodlivý. Za vzor jsem dostával proletářský internacionalismus a sovětský svaz.

Internacionalistou jsem se nikdy nestal. Snad proto, že pro mne byl ten pojem příliš abstraktní. Spíš to ale bylo tím, že kantoři, kteří mne učili, byli slušní lidé a za vzor dávali jen tak, jak opravdu museli.

Místo internacionalismu mne naučili mít rád svou vlast. Nebylo to málo, slovo vlast bez přívlastku socialistická se tehdy veřejně nenosilo – od jistého stupně nomenklatury bylo přímo nemravné.

Učili nás, jak mohli a jak uměli – lásce k rodné řeči a hrdosti na své dějiny. Přinášelo to s sebou i poznání étosu těch, kteří z mála postavili politický národ a posléze i národní stát. Poznání étosu národa a národního státu který jsem přijal za vlastní.

Časem jsem pochopil, že proletářský internacionalismus byl jen převlekem velkoruského nacionalismu, kterým Rusové - internacionalisté dávili nebohé národy někdejší carovy říše, tehdy převlečené za sovětský svaz.

Časy se změnily. Carova říše je už zase Rusko a neruským národům se šlape po hlavách za fasádou federace. Třetí režim a pořád ta samé politika.

Časy se změnily – pro nás k lepšímu. Jen snad, že přešlo pár let a slova jako vlast a vlastenec se už zase nenosí. Teď je v jistých kruzích v módě evropanství – to bruselské, náhražkové jak káva z melty. Nacionalismus je prý vyžilá veteš dějin, kterou jsme již dávno překonali.

Proletářský internacionalismus byl dítě sociální demokracie. Přišla s ním koncem devatenáctého století. Umožňoval jí formovat své voliče napříč nadnárodními státy a národními společnostmi (čítankovým příkladem je Rakousko-Uhersko). Sociální demokracii to vyneslo do evropských parlamentů. Moc upřímné to s tím internacionalismem ale nebylo.

Když ve čtrnáctém roce došlo na lámání chleba, všichni internacionalisté hlasovali v parlamentech pro válku a své vlády. Proletáři všech zemí se pak sešli na frontách, kde po sobě místo spojování stříleli.

Nemohu se zbavit přesvědčení, že dnešní evropanství je ideologie, za kterou se skrývají velcí, kteří si zase dělí Evropu. Změnilo se jen jedno, dělají to chytře a méně nápadně.

Politiku posouvání hranic a nepřátelských aliancí nahradilo všeobjímající evropanské objetí. V něm se ti velcí dohodnou a pak, přes hlavy malých prosadí své. Postaru, s otevřenou imperiální arogancí už to v Evropě dnes dělá jen Rusko. I ono nejspíš proto, že ho ostatní nevzali do klubu.

Bude to tak fungovat do první krize, která rozladí koncert velmocí. Pokud se v té evropské Evropě zase něco semele…

Bude to zase jako před sto lety, nakonec je to vždycky každý za sebe. Ti, kteří uvěřili v evropanství pak náhle budou bez Evropy i bez iluzí.

Mým sousedem je Německo, ne Evropa. To Německo, které při prosazování svých národních zájmů prohrálo dvě světové války. Za tu druhou zaplatilo čtyřiceti lety, kdy existovala dvě Německa. V jeden stát se znovu spojila hned, jak to situace a Rusové dovolili. Evropanství určitě nebylo ideou toho sjednocení.

Já pán tady, Němec za Šumavou. Nevidím důvod, proč by mi měli Němci a Francouzi ve shodě vládnout z Bruselu.

Ten správný Evropan už ze mne nebude. Zůstanu Čechem. Na to, abych se změnil, mám příliš pevné kořeny.

Kdybych měl být jiný, čeho bych se musel vzdát – dnes suverenity a tradice, možná jednou národnosti?

Zůstanu českým nacionalistou. Ta tradice jde od Palackého a Riegera až po bratry Čapky. Budu v dobré společnosti.

Jsem Evropanem té opravdové Evropy. Té, co se táhne od Uralu až k Atlantiku – Evropy suverénních států a národů. Máme mnoho společného, stejně jako nás hodně rozděluje. Budeme-li si toho vědomi, budeme-li to respektovat, zle se nám nepovede.