Primátor, karta a my

Znáte to, jsou věci, bez kterých nemůžete žít, jen se Vám to ještě nedoneslo. Nejčastěji Vám podobnou informaci poskytne cesťák s vysavači nebo pojištěním, občas i se slovem Božím a nověji s kabelovou televizí.

Teď tu máme kartu Pražana. Vymyslela nám ji osvícenost pana primátora. Původně s ní byly spojeny velké plány, co všechno se jí bude platit a kde všude se jí půjde prokazovat. Původně myšlenka jistě osvícená – jen nevděční Pražané se nějak neobtěžovali.

Nastal na radnici problém, projekt za desítky milionů a výsledkem je systém evidence čtenářů a výpůjček městské knihovny. No, a teď co s tím. Když se v tom začnou rýpat novináři, objeví se spekulace (samozřejmě nepodložené), kdo kterému kamarádovi zase přihrál kšeft…

Řešení se našlo. Z karty, kterou nikdo nechtěl nám udělali tramvajenku. Kdo chce roční předplatné, nechá si do konce roku vystavit kartu, bez možnosti jiné volby.

Z dobře informovaných zdrojů vím, že dopravní podnik si před nedávnem dělal vlastní analýzu, co by to znamenalo nahradit kartou papírové tramvajenky. Z týchž zdrojů vím, že když se vše vyhodnotilo, byla myšlenka opuštěna. Důvodem byly odhadované náklady a očekávaný nezájem veřejnosti.

Analýza dopravního podniku je věc jedna – politické rozhodnutí radnice věc jiná. Co na tom, že první problém je už v tom, že nová karta není kompatibilní se čtečkami Českých drah na předměstských vlacích. Pan primátor se rozhodl, že nám tu kartu dá a stane se to i proti naší vůli.

Vše je zajištěno, jako všechny podobné akce podnikané na poslední chvíli. Když se se dvěma formuláři postavíte do fronty na příslušném místě, není od věci vzít si s sebou knihu (raději silnější).

Na fronty se prý už ale vyzrálo, žádosti přijímají i pobočky městské knihovny – jen se trochu ucpaly a nestíhají půjčovat knihy.

Pokud je žádost za námi, stačí už jen vyčkat až přijde karta (fronta na poště se nepočítá, ta patří ke koloritu). Bude to tak asi o týden později, než Vám vyplní na Vaši kopii žádosti. Když budete mít štěstí, dokonce Vám na kartě ani nezkomolí jméno.

Možný je ovšem i scénář, kdy karta nejde a nejde, až nakonec zavoláte na příslušná místa. Dozvíte se, že nemají Vaši žádost a překvapuje je, že máte v ruce potvrzenou kopii toho, co oni nemohou najít.

Ty případy jsem si opravdu nevymyslel a nevyprávěla mi je ani jedna paní. Staly se v posledních týdnech lidem, které osobně znám.

Máte-li už kartu, pak zbývá jen poslední fronta na prodejním místě dopravního podniku, kde Vám do ní nahrají kupón. Vydají Vám při tom potvrzení a opatrně Vás upozorní, že bude lépe nosit ho s sebou i s kartou – to víte, je to nové, ta zařízení úplně nefungují a kdyby jste náhodou potkal revizora…

Na revizory už se těším. Jsou to ti milí hoši, co na Muzeu loví zmatené turisty. Zažil jsem je ale tváří v tvář rozjuchaným hokejovým fanouškům. Jak dokázali splynout s reklamním bilbordem na zdi – k neuvěření. Co na tom, že právě oni by měli z přepravy vyloučit osoby obtěžující hlukem, zápachem či znečištěným oblečením.

Když už jsem u toho zápachu a znečištěného oblečení – mnozí z nás už zažili vagon metra, jehož polovinu obýval pouze bezdomovec a jeho téměř zhmotnělý smrad. Zažil jsem v takovém vagonu i revizory. Byl to ale zážitek jen prchavý – revizoři uprchli vzápětí, aniž by se pokusili zkontrolovat bezdomovcův jízdní doklad.

Snad by si na to mohl pan primátor posvítit. Empaticky se tvářící Pavel Bém se už jednou převlékal za Itala, aby načapal taxikáře. K převlečení za bezdomovce nejsou potřeba ani jazykové znalosti, vlastně stačí jen ten smrad.

Ten poslední případ s kartou mne ovšem vede spíš k pocitu, že by bylo lépe posvítit si na pana Béma. Kromě karty, kterou jsme nepotřebovali už nám toho dal nebo chtěl dát i více.

Vzpomeňme jeho himalájské expedice. Město bylo dva měsíce bez primátora. Bylo to jistě odvážné. Mnohé napadlo, jestli město opravdu potřebuje právě tohoto primátora.

Olympiádu nám pan Bém slíbil. Díky Bohu, že jen slíbil. Už jsem se viděl, jak měsíc trávím na Valašsku na chalupě po dědovi. Je tam boží klid, ale rád bych tam jezdil když chci já a ne když mne nějaká monstrance de facto vyžene z města.

Je tu také ta historka o Kaplického knihovně. Vím ze zdrojů Národní knihovně blízkých, že pracovníci knihovny měli k projektu dvě technické výhrady. Upozorňovali, že úložná kapacita plánovaného objektu nebude vzápětí opět stačit. Také se jim zdálo být nešťastné, že do výdeje knih nebude moci zasáhnout lidská ruka. Prostě, když se něco zasekne tak…

O to se ale nakonec nejednalo. Řešila se toho celého estetická hodnota. No, já říkám, že je ho hnus fialový (tedy pardon, žluto zelený), říkám to beze strachu, že mne snobové označí za kulturního barbara (je to riziko toho mít názor). Znám lidi, kterým se to líbí, říkají to beze strachu, že je nekulturní barbaři označí za snoby (je to riziko toho mít názor).

Pak tu máme pana primátora a některé další, co tu stavbu současně chtějí i nechtějí. Mají prostě ten problém, že se chtějí líbit všem – když to dobře dopadne, nebudou se líbit nikomu.

Do voleb městského zastupitelstva zbývají dva roky, do voleb do poslanecké sněmovny také. Nevím, kam bude pan Bém příště kandidovat, ale pamatujme si ho.

Pamatujme si člověka, který ví lépe než my, co nám prospívá. Pamatujme si člověka, který zhlíží na občany z pozice osvíceného panovníka. Je to politik a je to spoluobčan. Pokud se takto politik chová, dělá z nás – plebsu – občany druhé kategorie.

Tohle není o politických stranách. Na volebních lístcích se dá naštěstí kroužkovat.