Politika se dělá i na ulici

Volební shromáždění sociálních demokratů bylo rozbito vrhanými vejci.

Sociální demokraté obviňují ODS z toho, že je to její práce a ODS sociální demokraty z toho, že jde o řízenou provokaci z její dílny. Nabízí se otázka, je-li to ještě účelové obviňování protivníka ze všech hříchů světa nebo jestli už pánové začali věřit vlastním lžím. Pak by to už byla paranoia.

I přes vzájemné obviňování se se establisment shoduje na jedné věci, bojí se politiky ulice. Bojí se jí politické strany, prezident, politologové i novináři. Bojí se jí prostě celá ta znesvářená, ale vnitřně srostlá skupina lidí, která je nějakým způsobem spojena se strukturami a mechanismy politické moci.

Budiž řečeno, že se bojí právem.

Vždy, když se politika dostala na ulici a setrvala tam, byly odcházeny dosavadní politické struktury (někdy i s hlavou v podpaží) a přicházely nové (občas také v černých, či hnědých košilích).

Ano, politika ulice je radikální, je nebezpečná v tom, že je neodhadnutelné, koho nebo co vynese do horních pater politiky.

Nesmíme ale také zapomínat, že na ulici vznikl tento stát a tento režim. Tento stát si vykřičeli v ulicích naši pradědečkové v říjnu 1918 a tento režim my v listopadu 1989.

Když se politika přesune na ulici, vždy to znamená jedno a to samé - politika salonů přestala fungovat. Politici konající politiku na těch správných místech, jako jsou sekretariáty stran, parlamenty a vlády ztratili ponětí o tom co si myslí "mlčící většina" a ta přestala mlčet.

Když se ten, kdo byl až dosud spíše objektem, než subjektem politiky rozhodne nemlčet, je otázkou, jak může dát najevo své nemlčení. Televizní studia i stránky novin mají propachtovány právě oni politici, politologové a novináři, kteří teď dávají průchod svému zděšení.

I hodit vejce může být vyjádřením názoru, obzvlášť pokud je to vejce hozeno na člověka, který se stal ikonou směřování k moci za každou cenu - fakticky bez ideových zásad - zato s neuvěřitelnou zásobou demagogie a populismu. Pokud je házeno na člověka, jehož chování tak neuvěřitelně připomíná manýry aparátčíků minulého režimu.

Je-li politika v tomto státě symbolizována na jedné straně demagogem a populistou a na druhé straně člověkem, jehož nejvýraznější vlastností je omračující průměrnost, pak změna by zajisté měla vyjít z jejich vlastních politických stran.

Za poslední dva roky ale není jasné, koho naše politické strany vlastně zastupují, koho reprezentují. Staly se kluby lobistů a výtahy k prebendám. Těžko od nich očekávat, že zaznamenají sílící společenské pnutí, nedej Bože na něj dokáží adekvátně reagovat.

Odcizení občanů a politiky dosáhlo stupně, kdy se někteří rozhodli nemlčet a zvolili vyjádření kontroverzní, ale viditelné. Co se stalo, přivedlo nás na hranu, ale co se stalo, stalo se dobře.

Vážím si těch, kteří to celé spustili a po té, co se vejce stalo politickým fenoménem vyzvali k jeho odložení. Další kroky by nás vedli k destabilizaci politického systému a výsledek by byl nejistý.

Politici dostali čas na to, aby pochopili a pokusili se ještě něco změnit. Aby si uvědomili, že radikalismus není choroba sama o sobě, že má základy v dlouhodobě ignorované frustraci společnosti (například i z vlastních politiků).

Bůh dá, že pochopí.

Nepochopí-li politický establisment, že toto nebyl jen exces několika radikálů, ale varování před stavem společnosti, pak se politika na ulici vrátí. Vrátí se tam proto, že tyto politické struktury  pak budeme ochotni vyměnit i za nejistý výsledek dalšího dění.