Politický fejeton?

Říkáme-li fejeton, pak se jedná o krátký, úsměvný, či lehce ironický (ale jen lehce ironický) text, většinou uchopující věci obyčejné a kladoucí je do neobyčejných souvislostí, hrající si s řetězci asociací až k hranici surrealistického pohledu na realitu. Fejeton v Čechách psali Jan Neruda a Karel Čapek, klasikové, ale především stále živí, stále čtení autoři, kteří více než sto, respektive téměř sedmdesát let po smrti, pořád ještě ovlivňují naše myšlení, naše vnímání světa.

Český fejeton začíná kdesi u Nerudova hravého textu „Kam s ním“ a pokračuje do současnosti, kde tutéž odlehčenou hravost, týž pobavený úsměv nad světem viděným z mírně pokřivené perspektivy nacházíme v textech Rudolfa Křesťana.

Ale co politický fejeton? Je v Čechách přítomen? Zajisté existuje Nerudův slavný text „První máj 1890“, ale je to ještě fejeton? Kam zmizelo lehké pero excelentního žurnalisty? Kam se poděl jeho úsměv?

Neruda, člověk hluboce vnímající hnutí soudobé společnosti, popisuje svou fascinaci silou konstituovaného dělnického hnutí a říká společnosti svých současníků: „Toto je síla, která tě změní.“ „První máj 1890“ je spíše předpověď politologa formulovaná perem velkého žurnalisty.

Kde je tedy v Čechách politický fejeton? Existuje vůbec?

Otázka, zda v Čechách existuje politický fejeton, není hříčka. Je to otázka na výsost politická a na výsost aktuální, neboť ptáme-li se, je-li (či dokonce byl-li kdy vůbec) v Čechách přítomen tento žánr, ptáme se současně na to, jaká je naše politika a jaké je naše vnímání této politiky.

Jakým literárním žánrem reflektujeme politiku my, jakým žánrem to činili naši předkové? V naší literatuře má dlouhou tradici politický epigram, počínající ostrým perem dalšího velkého žurnalisty Karla Havlíčka Borovského a jdoucí přes poněkud žlučovité verše Macharovi až po občasný šleh našeho současníka Jiřího Žáčka. To je rovina kultivovaná. České země jsou ale především domovem literárního žánru svrchovaně lidového - politického vtipu.

Je to žánr břitký, úderný, mnohdy surový a někdy až krutý. Za minulého režimu se o všemi pohrdaném tajemníkovi ÚV KSČ Vasilu Bilakovi vyprávěl vtip o jedné otázce a jedné odpovědi: „Jaký je rozdíl mezi kalkulačkou, Bilakem a vlakem? Vlak má víc tříd a kalkulačka míň funkcí.“ Dvě věty, které udělají z terče vtipu osobu společensky vyřízenou, mrtvou, nedotknutelnou.

To není lehký, byť možná ironický a možná křivý úsměv. To je vyřízení si účtu s někým, kým pohrdáme tak, že jej ani nemůžeme nenávidět. Tady někde leží odpověď na nenalézaný politický fejeton v Českých zemích. Od poslední třetiny devatenáctého století se v našich zemích stačil šestkrát vyměnit režim. Co se nevyměnilo, je pocit společnosti, že politika je něco poněkud znechucujícího a poněkud špinavého a špinícího.

Můžeme se lehce usmívat něčemu, co nás rozčiluje, něčemu k čemu máme výhrady. Nemůžeme se ale postavit se shovívavým úsměvem k něčemu, co nás špiní, k něčemu, co nás připravuje o důstojnost. Vymýšlíme si proto politické vtipy, které mají ty, na než jsou mířeny ne zobrazit v křivém zrcadle, ale společensky dehonestovat.

Zdá se to být pesimistické? Myslím, že ne. Každá společnost se mění. I tato společnost jednou doroste do doby, kdy bude svou politiku a své politiky vnímat jako svou součást. Pak nastane dlouhé šťastné období politického fejetonu.