Evropská homeopatická unie

Smutný aforismus říká, že "Evropská unie je organizace k řešení problémů, které by bez ní vůbec nevznikly". 

Nikdy jsem neměl rád Evropskou unii. 
Ne, že bych ten postoj sál s mateřským mlékem. Za časů, kdy mi bylo mateřského mléka ještě  třeba žádná Evropská unie nebyla.  
Bylo tu EHS, které se deklarovalo (v mnohém právem) jako výlučný klub ekonomicky úspěšných. 
Zásadní zlom nastal v listopadu 1993, kdy se "klub úspěšných" změnil v kvazi státní útvar jménem Evropská unie. Prý nebylo lze jinak, než tržní reglementaci zastřešit politickou nadstavbou, aby bylo společenství ještě úspěšnější. 

To už jsem mateřské mléko dávno nesál. Kolem probíhala transformace z komunistického Československa v Českou republiku bez přívlastku a média žila ideou, že důkazem úspěšné transformace bude vstup do čerstvě konstituované Evropské unie. 
Už tenkrát mi to trochu nesedělo. Radu vzájemné hospodářské pomoci, kde se řešilo, co který stát smí a nesmí vyrábět, jsme opustili. Proč tedy vstupovat někam, kde se řeší kolik čeho a s jakou dotací smí ten nebo jiný stát vyrábět? A kromě jiného také, jak to vlastně vůbec smí vyrábět. 

Nicméně člověk si říkal, že do organizací, byť mezinárodních, je možno vstupovat a když se cíle státu a organizace rozejdou, zase je opouštět. Našinec si nějak nedovedl představit, že komunistická strana nebyla jedinou organizací, do které se dalo snadno vstoupit, ale opustit ji se rovnalo profesionální sebevraždě. 

Česká republika do Evropské unie vstoupila v květnu 2004 poté, co se pro vstup vyslovilo necelých 42% oprávněných voličů. Nás ostatní tak nějak vzali s sebou, ať už jsme hlasovali proti (jako já) nebo se na to vykašlali (jako mnozí jiní). 
Jak léta jdou, z Bruselu přichází čím dál tím tužší utahování šroubů ekonomických i politických.  

Bojujeme.  
Jeto zvláštní, jeden by řekl, že bychom měli spíš pracovat. Ale my bojujeme - nejspíš proto, že jsme měli to štěstí a už jsme nezažili skutečnou válku. 
Bojujeme za stále zelenější planetu, na kterou ten boj nemá pražádný vliv. 
Bojujeme za práva menšin, o kterých jsme ještě před pár lety jen vágně tušili že existují. Vlamujeme se tím bojem do života lidí, kteří po tom většinou ani netouží. 
Bojujeme za demokracii pro národy, které nevědí, co to demokracie je. 
Vytváříme prostředí reglementací a dotacemi deformované ekonomiky, která přestává být konkurence schopná.  
Vytváříme společenské klima, ve kterém už mnozí zvažují, jaký názor ještě mohou veřejně prezentovat. Začíná to připomínat osmdesátá léta ve východním bloku. Zatím jenom začíná a zatím jenom připomínat. 

Logická otázka je, jestli není čas z Evropské unie odejít. 
Je to smutné, ale musím říci: "Zatím není." 

Proč? 
Jak je to s dobrovolností členství v EU jsme viděli v reálu, když unii opouštěla Velká Británie. Eurounijní establishment udělal vše, co mohl, aby Británii maximálně poškodil a demonstroval tak, že mimo EU neexistuje v Evropě ekonomická prosperita. Nepovedlo se mu to především proto, že Británie je na globálním poli přeci jen velký hráč. 
Jako ukázka, co by se stalo někomu, kdo z globálního pohledu není téměř vidět, to ale stačilo. 

Smutný aforismus říká, že "Evropská unie je organizace k řešení problémů, které by bez ní vůbec nevznikly". 

Přímá cesta z Evropské unie by dávala smysl, pokud by unií generované krize byli horší, než dopady unijní pomsty na středně velký stát ve střední Evropě. 
Přes všechnu svou euroskepsi musím přiznat, že to zatím nejsou, byť i ta doba se blíží. 

Dá se něco dělat?  
Ano, dá. Všechny uměla vzniklé struktury mají tendenci hypertrofovat a zahltit sami sebe svou velikostí. Ne, že by potom zanikly. Jsou tu mezi námi dál jako třeba OSN se všemi svými agenturami nebo Mezinárodní Červený kříž, jen už si tak nějak vystačí sami a nikomu moc nepřekáží. 

Od roku 2004 se Evropská unie rozšiřuje ne o státy, které ekonomicky dozrály pro vstup do klubu  úspěšných, ale podle politické doktríny vytváření teritoriální říše. V Bruselu nám to sice nepřiznají, ale stačí se dí
 
Po problémech, na které si unie zadělala, když se v roce 2004 rozrostla ze čtrnácti na dvacet čtyři států vládne v Bruselu jisté opatrnost. I tak ale unie ještě tři státy přijala. 
A ztratila Británii s řádově vyšším ekonomickým výkonem, než tři nově příchozí. 

A za dveřmi je pořád ještě plno. 
Turecko získalo status kandidátské země už v prosinci 1999 a jeho možný vstup do unie je i po více než dvaceti letech v nedohlednu a nejspíš k němu nikdy nedojde.  
Ukrajina je ve válečném konfliktu s Ruskem a ráda by obratem vstoupila do Evropské unie, byť reálné to bude v řádu desítek let, pokud vůbec. 
Ve hře jsou konec konců i Makedonie, Černá Hora, Srbsko a Albánie.  

Ovšem pokud by se podařilo vytvořit tu správnou vlnu rozšiřovacího optimismu, tak je tu minimálně to Turecko se stejným počtem obyvatel jako Německo a rozpadající se ekonomikou. A pak ta válkou zničená Ukrajina s demokratickou fasádou, ale fakticky oligarchickou strukturou vlády... 
Unie by se rozředila v problémech s rozšířením, ekonomikou, válkou, agresivním islámem... Stala by se z ní Evropská homeopatická unie, která by ničemu nepomohla (což je i stávající stav), ale současně neškodila (což by byl kýžený benefit). 

Stávající Česká vláda podporuje brzký vstup Ukrajiny do Evropské unie. Popravdě jsem netušil, že je tato vláda až tak euroskeptická. A České předsednictví v tomto směru dělá, co se dá.

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Radek Šebesta | úterý 2.8.2022 12:12 | karma článku: 22,91 | přečteno: 443x
  • Další články autora

Radek Šebesta

Zlato, BRICS a chůze po laně

13.9.2023 v 10:20 | Karma: 19,95

Radek Šebesta

Estrogen v politice

11.9.2023 v 11:48 | Karma: 23,40

Radek Šebesta

Kdy dojde na zelené trenýrky?

28.8.2023 v 10:16 | Karma: 37,03

Radek Šebesta

Rusko tu zůstane

23.8.2023 v 10:19 | Karma: 24,26