Myslím si, že směřujeme ke stále vyššímu rozdílu v kvalitě života jednotlivých vrstev společnosti. Různých řešení máme k dispozici mnoho, ale podle čeho je můžeme porovnávat? David Brin, jeden z mých oblíbených spisovatelů a komentátorů, vidí toto měřítko jednoduše: Bere určitý návrh řešení nerovnosti v potaz i to, jak ovlivní zdravou podnikavost ve společnosti? Cílem by nemělo být pouhé sevření pověstných společenských nůžek, ale i růst lidské zvědavosti a schopnosti inovace. Populistické dělení na "neužitečné a nepřizpůsobivé příživníky" na straně jedné a "zodpovědné a tvrdě pracující občany" přitom podle mého názoru není na místě.
Brin vychází z porovnání dvou možných modelů společenského uspořádání, pyramidy a diamantu. Zobrazují nejen rozdělení majetku, ale i vlivu na společenský vývoj v populaci. U pyramidového modelu je nejvyšší vrstva (nejvíce vlivu a zdrojů) na vrcholu a nejvíce lidí žije na spodní straně pyramidy. U diamantového modelu je nejširší střední třída a nejvyšší i nejnižší úroveň kvality života patří nejmenší části společnosti.
Vyberme si ideál
Zdravá společnost se snaží vyhnout pyramidové struktuře a spíše směřovat k ideálu diamantové struktury. Zobrazení na dvou geometrických tvarech však také ukazuje zásadní problém diamantové struktury, a totiž její nestálost. Pyramida je díky své základně mnohem stabilnější tvar a to odpovídá i historické zkušenosti s výrazně hierarchizovanými lidskými společnostmi. Proč je však pyramida tak společensky stabilní, že ji zvolila většina civilizací (od starých říší po dnešní zastupitelskou demokracii)? Podle Brina a dalších autorů je to velmi jednoduché: V pyramidální struktuře společnosti víme, co od lidí čekat. Existuje jen jeden směr, kterým se každý člověk vychovaný v pyramidální společnosti snaží směřovat, a totiž nahoru. Ti v nejnižších vrstvách společnosti jsou ochotni podvádět a porušovat zákony, aby se dostali výš, a ti kdo už výš jsou zase mění a porušují zákony proto, aby si svoji pozici udrželi. V jistém smyslu tato snaha z obou stran pyramidy nezná mezí, takže se situace neustále extremizuje dokud nedojde k roztržení pyramidy a dramatickému přeskupení nebo rozpadu dosavadního společenského řádu.
U diamantového uskupení společnosti, pokud je nastaveno jako ideál ke kterému jsou lidé díky jeho výhodám a dopadům na kvalitu života ochotni směřovat, se objevuje nový problém. Nejen, že do jisté míry stále platí princip nižší třídy ochotné narušovat společenskou slušnost a důvěru, aby se dostali výš... a nejen že platí i princip vyšších tříd ochotných manipulovat společenskou náladou a mechanismy vlády k tomu, aby si udržely svou pozici... ale navíc vzniká zcela nový problém otevření extremizaci a korupci, protože diamantový systém znamená nestálost, přelévání názorů a hodnot, neustálý pomalý posun vpřed ke stále vyrovnanější společnosti. Tento chaotický sekundární tlak (příležitost pro populisty a extremisty) může kdykoliv převážit a buď společnost rozmělnit, nebo změnit v pyramidální.
Porovnání obou modelů
Otázka tedy zní: Soběstačnost a konkurenceschopnost pyramidy na úkor kvality života většiny občanů, nebo diamantovým modelem podporovaná nestálost a neustálá nutnost aktivní snahy o stabilitu ze strany každého občana, bez přímé odměny a záruky na výsledek? Pro většinu z nás, kdo jsme vychovaní v pyramidových strukturách, je téměř nemožné si představit, jak by taková diamantová struktura vypadala. Naše mytologie, pohádky, vtipy i současné zřízení počítají s pyramidou jako jakýmsi společenským zákonem, automatickým výsledkem historického vývoje a lidského snažení. Přitom máme dost důkazů, že diamantově modelované společnosti jsou velmi aktivní a schopné, především Spojené státy prvních 20 let po druhé světové válce nebo všechny země, kterým se podařilo smysluplně využít některé své výhody (nerostného bohatství, vzdělanostního předstihu, energetické nezávislosti nebo například výhodné obchodní pozice), aniž by přitom došlo k nárůstu korupce, nerovnosti a vytvoření pyramidy (především severské státy, Švýcarsko, Singapur, Nový Zéland, Austrálie, Kanada, Lucembursko, Nizozemsko). Opačný efekt je vidět u zemí Afriky, kde i přes některé z nesporných výhod dochází stále znovu a znovu k nastolení až komicky pyramidálních společností.
Základním důvodem, proč dát přednost diamantovému ideálu, je nepoměrně vyšší kvalita života občanů a tudíž i jejich ochota dále systém podporovat a účastnit se ho. Jakmile se však společnost začne měnit v pyramidální, jak se to pomalu děje i v Evropě (a kam rychle směřují Spojené státy), první kdo se vytrácí je střední třída. Bez střední třídy však dříve či později dojde k nenávratnému rozdělení společnosti a k jejímu praktickému rozkladu. Jakmile je společnost rozdělena pyramidálně, vytrácí se skutečná inovace a skutečná podnikavost.
Vyšší a nižší třídě zůstávají tradičně dvě možnosti:
A) Neefektivní reformace za účelem udržení situace: Tento krok volí vyšší třída a jeho účelem je udržet společnost ještě nějakou dobu ve stabilní situaci, i když jde o reformy jen "na oko".
B) Radikalizace a revoluce: Tento krok volí nižší třída, historicky je kromě zásahu jiného státu nejčastějším důvodem rozpadu společností. Nemusí přitom jít o násilnou revoluci, ale o zásadní rozkol a vznik nového uspořádání "zespodu".
Střední třída přináší třetí možnost, která spočívá ve snaze ovlivnit oba společenské extrémy ze středu:
A) Dovést k zodpovědnosti vyšší třídu: Oddělit pokud možno peníze od politiky.
B) Zapojit a začít pomalu řešit výzvy nižší třídy: Oddělit zločin od chudoby.
V každém společenském systému nese největší váhu jakýchkoliv politických a finančních změn střední třída. Právě její ochota nebo neochota platit za probíhající změny (a tudíž její chuť vést veřejnou debatu o těchto změnách) je klíčem ke stabilitě. Neúčastná a uzavřená střední třída, bojující o živobytí a identitu, je známkou nezdravé společnosti. Způsobů, kterými lze zdraví společnosti měřit, je mnoho. Úmrtí kojenců, průměrý věk dožití, gramotnost a sociální mobilita patří mezi nejvýznamnější. Ale v podstatě lze použít skoro každé měřítko, které ukazuje výrazný statistický rozdíl v populaci co se týče některého aspektu kvality života (zdravotní péče a nezaměstnanost, počet vysokoškoláků a živnostníků, umělecká a vědecká činnost, rozdíl mezi skutečným příjmem vrcholových manažerů a řemeslníků, počet vězněných a počet dětí bez rodiny...). Přelétnout očima jen tucet těchto ukazatelů poskytuje člověku velmi dobrou mapu "pyramidovitosti" jednotlivých společností na naší planetě. Položit rovnítko mezi kvalitu života a sílu střední třídy podle mého názoru není nijak kontroverzní krok.
Střední třída si neuvědomuje svou důležitost a propojenost - není náhodou, že mizí právě v dnešní době, kdy se svět ocitá v několikeré krizi. Tím je naše současnost do jisté míry jedinečná, protože o střední třídě mluvíme, aniž by existovala. Za každou krizi nejdříve platí a její následky nese křehká a nestálá střední třída - a v současnosti už pomyslný Damoklův meč dopadl. Bez ní žije společnost ve dvou světech, z nichž jeden připomíná neofeudalismus a druhý díky bouřlivému rozkvětu zločinnosti přestává připomínat civilizaci. Čím dříve si vyvažující a stmelující roli střední třídy uvědomíme, tím dříve najdeme sílu ji obnovit a nastavit jako ideál diamantové a nikoliv pyramidové složení společnosti.
