„Aha, on vlastně nemluví česky.” Věta, která mě navzdory frekvenci, s níž ji v Česku slýchávám, vždycky znovu překvapí a tak trochu i rozzlobí.
Proč by moje dítě nemělo mluvit česky? Proč bych si měla komplikovat život a místo své rodné češtiny mluvila na syna anglicky? Proč bych záměrně vytvářela bariéru mezi ním a jeho rodinou v Česku? Proč bych ho chtěla okrást o všechny české pohádky, filmy, písničky, o celou českou kulturu? Proč bych mu měla zkazit šanci, že v budoucnu bude mluvit plynně dvěma jazyky, aniž by se je musel složitě učit?
Prakticky denně se osobně nebo virtuálně setkávám s lidmi, kteří se chtějí naučit česky. Někteří ze zájmu, jiní z obavy, že se na dovolené v Česku nedomluví, další z potřeby komunikovat s rodinou svého partnera/partnerky.
Mou pomoc ale nezřídka vyhledávají studenti ve středním a pokročilém věku, kterým v žilách sice koluje česká krev, ale jejich mozek myslí v nějakém úplně jiném jazyce. Někde hluboko v paměti mají uložené dětské říkanky, které je před desítkami let učila maminka, a při zmínce o štrúdlu nápadně pookřejí.
Vybavují si, že jim v dětství babička vařila kuličky s borůvkami, ale nevědí, že jde o kynuté ovocné knedlíky. Doma se zouvají, i když vlastně nevědí proč.
Někteří disponují slovní zásobou předškolních dětí, i když je jim třeba přes čtyřicet. Těm pak vysvětluju, že je nebolí bříško, ale břicho a poznámky si píšou propiskou a ne tužtičkou.
Jiní se mnou dokáží vést plynulý rozhovor v obecné češtině, ale jednoduchý článek z novin jim zabere celou hodinu, a i tak mu úplně neporozumí.
Žít v jedné zemi a udržovat si při tom i jazyk, kterým se tam běžně nemluví, je nesmírně těžké. Vyžaduje to o mnoho víc práce, času a odhodlání. Malé dítě asi těžko pochopí, že když nebude používat oba jazyky, jeden z nich začne postupně slábnout, až se nakonec úplně vytratí a s ním i část lidské osobnosti. Uzavřou se dveře do jednoho světa. Znovu je otevřít bude po nějaké době mnohonásobně těžší.
Já dělám všechno, co je v mých silách, aby z mého syna vyrostl bilingvní člověk. Dokonce i před lidmi, kteří nám nerozumí, na něj mluvím česky, čtu mu české knížky, pouštím české pohádky, vařím česká jídla, o víkendu ho vozím do českého spolku, kde se učí česky a potkává se s jinými Čechy a Slováky.
I když jsem zaregistrovala, že se od doby, kdy navštěvuje americkou školku, dost rozmluvil anglicky, nemám strach, že by češtinu zapomněl. I tak většinu dne tráví se mnou a já mu rozhodně svou akcentovanou angličtinu nabízet nebudu.
Filipův svět se skládá z věcí, které umí pojmenovat – některým věcem dal anglickou nálepku, jiným českou a dalším obě. Míchačka je míchačka a ne cement mixer, polévka je prostě soup a klíče jsou klíče i keys, podle toho, s kým zrovna mluví. Ve většině případů rozumí oběma výrazům, ale někdy zkrátka jeden upřednostní – buď proto, že na ten druhý dotyčný nereaguje (americká babička mu do pití nedá led, ale ice ano), nebo proto, že se mu zkrátka lépe vyslovuje. Je bezesporu lehčí říct fork než vidlička. Když ale Filipa požádám, aby mi podal vidličku, tak to udělá.
S úsměvem pozoruju, jak funguje jako překladatel. Když ho například pošlu za tatínkem, aby mi donesl skleničku, slyším, jak říká: “Dada, mama need glass” (Tati, máma potřebuje skleničku). Tatínek mu větu ještě zopakuje se správnou gramatikou. Můj manžel sice ví, co je sklenička, ale Filipe už evidentně pochopil, že tatínek nemluví jako Krteček a Ferda, ale spíš jako Transformers a SuperWings.
