Lyže jsou můj koňský hřbet

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. V mém případě to není koňský hřbet, ale lyže. Jak dopadla noční lyžovačka, na kterou jsem se vypravila po několika letech?

Minulý týden jsem si po letech obula lyžáky. Dokonce jsem si vypůjčila i helmu a brýle – kvůli bezpečnosti, ne proto, že se díky ní nemusím česat. Když jsem si navlékala staré lyžařské kalhoty (protože ty nové jsem prostě nenašla), zeptala se mě moje budoucí švagrová: „To máš ještě ze základky?“ Nevím, jak to poznala, ale byla to pravda.

 Cestou na noční lyžování jsem se dojímala pohledem na malé vesničky přikryté tlustou sněhovou peřinou. Za oknem auta se míhala malá starodávná stavení, z jejichž střech visely dlouhatánské ledové rampouchy. Vypadalo to idylicky.

Celou dobu jsem mlčela a nervózně tiskla rukavice. Nebylo na tom nic neobvyklého. Já v autě totiž nemluvím. Když jedeme delší  výlet autem, manžel si na benzínce musí kupovat Coca-Coly, Redbully a kávové břečky, protože rádio ho v bdělém stavu neudrží a ze mě slovo nevypáčí.

A tak jsem toho večera seděla na sedadle spolujezdce a přemýšlela… Umím po takové době ještě vůbec lyžovat? Co když se mi něco stane? Jak zvládnu let přes oceán s neposedným dvouleťákem a nohou v gypsu? Vztahuje se mé americké zdravotní pojištění i na úrazy? Budu za pár hodin čekat v kalhotkách se sobími hlavami a anglickým nápisem Santův malý pomocník na šumperské ortopedii stejně jako před lety, po tom, co jsem si opitá pocitem, že se dokážu domluvit italsky (a jedním horkým bombardinem, které obsahuje mizivé procento alkoholu) hned první den pobytu v Alpách natáhla šlachy a pak zbytek dovolené lyžovala v ortéze po jedné noze?

Pravdou je, že všechny své úrazy jsem si přivodila právě na lyžích. Nebo snad dopadnu jako moje kamarádka, které v Rakousku nezkušená polská lyžařka zlomila obě ruce? Neměla jsem si místo svých kravských lyží (viz foto) vzít raději boby?

Než jsem stačila v hlavě vykreslit další hororové scénáře, byli jsme na místě. Místo prťavého, mizerně osvětleného svahu s „podprdelníkovým“ vlekem (tak jsem si areál představovala) na nás čekalo moderní středisko s krásně nasvícenou sjezdovkou, vyhřívanou šestisedačkou a dvěma bary – jeden vypadal jako dřevěná chaloupka a druhý jako prosklené „iglú“, které znám z Rakouska. Zase mě Jeseníky příjemně překvapily.

Během čekání na zahájení večerního lyžování jsem za sebou zaslechla polštinu a tím si připomněla ubohou kamarádku, která si pár měsíců bez pomoci nedošla ani na záchod. Začala jsem nervózně přešlapovat a číst si veškeré nápisy kolem. V těch anglických jsem našla jednu chybu.

Při první jízdě lanovkou si k nám přisedla čtyřčlenná skupinka lyžařů. „Ale fajné to tu je!“ Ozvalo se s ostravským přízvukem, díky kterému mi před očima opět vyvstala polámaná kamarádka, jež pochází právě z Ostravy. Už dost!

První sjezd jsem pojala opatrně. Jela jsem s rozvahou a koukala po případných vydřených místech a kořenech, abych nedopadla jako tenkrát v Itálii. Když se vedle mě objevil jiný lyžař, rychle jsem ujela.

Po pár aklimatizačních sjezdech se mě zmocnil opojný pocit svobody , rychlá jízda vyplavila endorfiny a já se ujistila, že lyže jsou jedním z mála dopravních prostředků, které sebevědomě ovládám. Hltala jsem každou jízdu jako hladový člověk, před kterého postavíte mísu chlebíčků.

Lyžování je totiž jediný sport, který provozuju s upřímným nadšením. A protože v podstatě žádné jiné sporty nedělám, mám z něho nefalšovanou, přímo extatickou radost. Ze svahu odcházím nedobrovolně, většinou povolána vlastním močovým měchýřem.

Kolem půl osmé začalo značné množství lyžařů odpadávat a obsazovat zprvu prázdná místa v obou barech. To jsem uvítala, protože to pro mě znamenalo menší fronty a více prostoru na svahu. Po hodině spoluježdění s půlkou Ostravy se na lanovce konečně ozvala změna:

„Kde je Jarin?“

„Řikal, že nas počká dule.“

„No šak abe nekde nezablódil.“

„Neboj… Ale není moc zema.“

„Není. Jak zme šle minule na teho Praděda, tak u nas belo teplo, toš zme verazile enom tak v trikách a pak zme vendavale svačene ze sáčku a te pak dávale na hlave… Tak tam fučelo.“

S pobaveným výrazem jsem poslouchala pantáty zase z našeho kraje, aby mě ti tři veteráni na svahu předjeli v takové rychlosti, že jsem se otočila o 360 stupňů jako korouhvička na kostele. Borci nestárnou.

Pokaždé, když jsme nasedali na lanovku a spolucestující zaklapli plastovou clonu, ozvalo se z úst mého táty zklamané mlasknutí. Kryt mu totiž vadil ve výhledu a ubíral mu na kontaktu se zasněženou přírodou.

Když se noční lyžovačka chýlila ke konci a on si pořád ještě neužil ani jednu jízdu v otevřené lanovce, nevydržel to a zeptal se sousedů, jestli může kryt zvednout: „Mám trochu chřipku, tak vás nechci nakazit.“ A demonstrativně zakašlal. Clona letěla nahoru jako raketa. „To je vzduch!“ Liboval si, zatímco já jsem přemýšlela, jestli taktiku příště zopakuje, nebo obmění na klaustrofobii.

Další jízda se bohužel nekonala, přestože jsme kopec sjeli za pár vteřin, dolů jsme dorazili přesně v devět a nekompromisní vlekař nám zavřel před nosem.

Asi v půlce lyžovaly mi táta navrhl, že si uděláme pauzu na čaj. Poprvé jsem nápad zavrhla s tím, že je to ztráta času, ale podruhé jsem se podvolila pod příslibem, že to bude jen na stojáka. Zvolila jsem nejrychlejší možný nápoj – panáka bylinného likéru Praděd. Zdálo se mi to vlastenecké. Táta si objednal espresso, které by se správně mělo šluknout na jeden zátah, ale jsme v Česku, takže kafe byl kotel.

Propašoval ho proto na lanovku a během pětiminutové jízdy ho vypil. Nahoře ale nebyl odpadový koš, proto nastal problém – kam s kelímkem? Protože jezdím bez hůlek, ujala jsem se papírové přítěže a s kelímkem od kafe v ruce sjela kopec. Pohledy některých spolulyžařů říkaly „Kráva…“ Možná, ale když, tak jedině „Milka“!