Když jsme projížděli severozápadní část ostrova, upoutala nás směrovka odkazující na pláž San Juan de la Rambla. Sjeli jsme z dálnice a projížděli malebnou vesničkou tak dlouho až jsme dojeli na její samotný okraj.
Vesnička byla ospalá, avšak krásná – v ulicích jste nepotkali davy turistů, ale pár místních lidí věnující se běžným činnostem – věšení prádla, mytí oken či čištění aut. My jsme tentokrát mířili po ukazatelích, rafinovaně umístěných po celé vesničce, až k její pláži.
Když jsme dorazili k jejímu začátku, byli jsme překvapeni - před námi se rozprostíraly velmi dlouhé schody mířící kamsi do neznáma. Kolem bylo rozvěšeno velké množství varovných cedulí, že sestup dolů k pláži je pouze na vlastní nebezpečí. Schůdky však byly velmi dobře upraveny, a tak jsme se i s Laurinkou vydali po jejich povrchu dolů zkoumat, co se nachází pod nimi.
Sestupovali jsme pár minut a vychutnávali jsme si nádherné výhledy, ale u cíle jsme stále nebyli. Za dalších pár minut, jsme se však již mohli zaradovat – před námi se rozprostíral krásný přírodní bazének ve tvaru nepravidelného srdce, zabudovaný přímo ve skalách.
Idylku dotvářela ještě skupinka tří místních rybářů stojících na útesu a lovících v nich ryby, v přírodním bazénu se v tu dobu koupala jen jedna vietnamská rodinka. Na skalisku polehával ještě jeden zamilovaný pár, který se zde slunil. V místě byly vybudované i sprchy, ale právě proto, že místečko bylo skryto zrakům turistů, mělo to oduševnělé kouzlo.
