Od přátel, kteří již ostrov Tenerife navštívili před námi, jsme se doslechli moudra typu, kdo nevystoupil na vrchol sopky Pico del Teide, jako by nebyl. My jsme ovšem na svůj první pokus neuspěli.
Pico del Teide je dominantou ostrova Tenerife – tato 3 718 m vysoká sopka je nejvyšším vrcholem ostrova Tenerife a současně i celého Španělského království. Abychom měli možnost tuto spící sopku spatřit, vydáváme se naší vypůjčenou Fabií na cestu přes město La Orotava. Zde víc než kde jinde platí, že i cesta je cíl.
Převýšení je obrovské, protože vystoupáme od hladiny moře až do výšky 2 356 m n. mořem k výchozí stanici lanové dráhy Teleférico del Teide. Krajina se nám mění prakticky před očima – od vysokého borovicového porostu, po ostrá lávová pole, nízký porost, písečné duny, které připomínají Saharu. Zbarvení lávových polí se mění od šedé až po hnědočervenou. Na vrcholcích hory je vidět slabá sněhová čepice. Krajina budí velmi vyprahlý dojem, je však fascinující svou odlišností. Něco takového člověk běžně nevidí.
Dcerka byla z rozsáhlého prostoru Národního parku Parque Nacional de Las Caňadas del Teide také nadšena. Pobíhali jsme všichni v nánosech šedého písku, který budil velmi silný dojem. Vychutnávali jsme si zastávky na vyhlídkách (tzv. miradorech), jejichž výstavbu často financovala Evropská unie. Byla to však velmi dobrá investice – ty jedinečné pohledy do krajiny potěší nejednoho nadšeného turistu. V parku jsou zbudovaná i různá odpočinková místa, kde je možné zasednout na dřevěných lavicích a vychutnat si svačinku.
Na Pico del Teide je možné podniknout pěkný trek, který lze protáhnout i na dva dny s přenocováním na chatě Refugio Altavista. Vzhledem k naší nejmladší cestovatelce jsme tuto variantu však museli vyloučit a spokojit se s cestou lanovou dráhou na vrchol.
Bohužel jsme nepočítali s takovými masy turistů, kteří měli stejný plán jako my. Po půlhodinovém kroužení jsme nalezli volné místo k parkování – to nám uvolnil mladý pár Italů, kteří z hory odjížděli. Automaticky jsme se zařadili do dlouhé fronty čekající na vstupenky na lanovku, uplynulo patnáct minut a my jsme se téměř nikam neposunuli. Když jsme viděli, jak to posléze postupuje, že po zakoupení jízdenky strávíme zase alespoň hodinu čekáním na lanovku, která pojme pouhých 35 osob, nebyli jsme moc nadšeni. Za fronty jsme si mohli sami, protože jsme si nepřivstali, a tak jsme museli čelit obrovské tlačenici cestovatelů pod stanovištěm lanové dráhy. K tomu jsme si všimli, že na tabuli visí upozornění o špatné viditelnosti na vrcholku sopky, vrchol se tak pomalu zahaloval do mlžného oparu a my jsme se tak rozhodli raději odložit naši výpravu na příští dny.
Pico del Teide jsme sice prozatím nezdolali, ale samotná cesta byla pro nás unikátním zážitkem a příště budeme lépe připraveni – kromě povolení k výstupu na samotný vrcholek od lanovky, budeme vybaveni přesnou informací o počasí na hoře a také si ráno trochu přivstaneme. Máme se stále na co těšit.
