Měsíc na ostrově Tenerife aneb poznávání ostrova s dvouletou dcerkou v patách – I. část

Když jsme váhali, kam se vydat na měsíční dovolenou, hledali jsme místo, kde bude v dubnu již pěkné počasí, bezpečno pro dcerku a zároveň dost míst k poznávání – no a vyhrál ostrov věčného jara - Tenerife. 

Nalezli jsme ubytování přes server airbnb – útulnou rodinou vilku ve vnitrozemí u městečka Tegueste, rezervovali automobil přes web, sbalili pár nejnutnějších věcí (i tak jsme si museli dokoupit nadváhu), překonali jsme Laurinky ustavičný křik a pobíhání v letadle (chápu, že ostatní cestující nemuseli být čilostí naší dcerky úplně nadšeni, i když to úspěšně zvládali a na Laurinku při tom ještě šibalsky pomrkávali) a stanuli na jižním letišti Reina Sofia na tomto překrásném kanárském ostrůvku.

Po nočním příletu na letiště jsme dostali od hostesky mapku, jejímž účelem bylo prodat perličky turistům – i když v ní nejsou zobrazeny všechny detaily, i tak je nám cennou pomocnicí na cestách. Docela snadno jsme vyhledali ve vestibulu letiště půjčovnu automobilů, kde jsme měli rezervován vůz a vydali se rovnou k němu. Zjistili jsme, že měsíc budeme používat Škodu Fábii místo plánovaného Citroenu – Španělé asi usoudili, že jako Češi máme pro řízení tohoto auta lepší předpoklady. Po dlouhých pokusech jsme nakonec upevnili autosedačku, nechali si opravit smlouvu a zaznamenat v ní škrábance na Fábii a vyrazili na cestu z jihu na sever ostrova – z letiště Reina Sofie po dálnici do Santa Cruz a dále do malebné vesničky El Soccorro.

Po zkušenostech s řízením na Srí Lance je pro mého muže již řízení na Tenerife v noci hračkou. A tak po hodině cesty stojíme před rodinnou vilkou v El Soccorru. Byť je po půlnoci, srdečně nás vítají místní Španělé, od nichž máme vilku pronajatou. Nejvíce hovoří paní jménem Pilar – je velmi milá, má to jen jednu chybu – mluví na nás stále španělsky. My španělsky neumíme. Na pomoc přijíždí její synovec José, který lámanou angličtinou tlumočí. Ukážou nám domek a my se s polibky loučíme. Už v téhle chvíli je mi jasné, že se tady bez španělštiny měsíc neobejdu. A tak si náš pobyt budu zpestřovat večerním studiem španělského jazyka.

Ráno se spokojeně probouzíme, těšíme se výhledu z prvního patra domku na vzdálený oceán a říkáme si, jak je možné, že je v domku taková zima. Mě hřeje pocit spokojenosti, takže chlad tolik nevnímám, ale můj muž ho vnímá podstatně více, Laurinka si užívá zahrádky a je v pohodě.  Honzovi to přesto nedalo a zjistil, že v domě není topení. Tento nedostatek však snadno odstranil zakoupením přímotopu v místním supermarketu Al Campo. Venku v El Soccorru je pro mě příjemných 17 stupňů. Chceme si nakoupit nezbytné potraviny a prozkoumat nejbližší okolí. Sedáme do Škody Fabie a skrz vesničku Valle de Guerra přijíždíme k oceánu – nespoutaná pláž Punta de la Barranquera se rozprostírá přímo před námi. Cítíme přímořský vítr oceánu, sledujeme ptáky a pobíhající se psy. Je tu takový klídek jakoby se zastavil čas.