Jak před námi padala do silnice skála cestou do Mesa del Mar na Tenerife – X. část

Ostrov Tenerife je skutečně dech beroucí – ukazuje svou něžnou tvář, avšak síla živlů je nezdolná. Když jsme jeli do zapomenutého letoviska Mesa del Mar, úplně jsme zkoprněli pohledem na velké kusy kamenů padajících ze skály.

Na dnešek jsme si naplánovali výlet na pobřeží Tacoronte do malého letoviska Mesa del Mar. Nejdříve jsme vyrazili do krásného parku s názvem Garanona, který je určen spíše místním obyvatelům. Jsou tu překrásné výhledy na oceán a na přilehlé pobřeží. My jsme si tak mohli prohlédnout cíl naší dnešní cesty.

Kanárské listy, které jsme prostudovali, slibovali ideální pláž pro rodiny s dětmi. Sice varovali před ostrými křivkami silnice sestupujícím po úbočí, ale o padajících kamenech ze skály tam nestálo ani slovo. O to větší byl nás šok, když nám kousek před auto dopadli velké kusy skály tyčící se majestátně nad příjezdovou cestou. V protisměru jelo ještě auto s místními. Zastavili jsme auto a čekali. Místní lidé zareagovali rychle a přivolali na pomoc tým silničářů. Je vidět, že s podobnými událostmi mají zkušenost.

Do 5 minut přijeli silničáři a odstranili spadlé kamení z cesty. Poté se vrhli na stabilizování skaliska – přivezli s sebou dlouhé ocelové sítě, které připomínaly pletivo a začali je nasazovat na skaliska nad našimi hlavami. Mezitím zastavili dopravu a my jsme zůstali na místě čekat zhruba půl hodiny, protože zpět jsme se vrátit nemohli – nad námi se začala řadit další auta, která měla v úmyslu také dorazit do letoviska Mesa del Mar. V tu chvíli si člověk uvědomil, jak mocná je síla přírody a člověk je skutečně velmi zanedbatelný v porovnání s touto hrou živlů.

Do letoviska jsme poté dorazili. Byla patrná již zašlá sláva daného místa – dost apartmá byla v Mese del Mar na prodej a letovisko budilo trochu zanedbaný dojem, vzhledem k tomu, že skála průběžně odpadá, pravděpodobně se místní bojí do tohoto letoviska dále investovat.

V místě naleznete vybudovaný bazének se slanou vodou přímo z oceánu. Bohužel dnes byly příliš silné vlny, a tak se nad bazénem tyčila červená vlajka, která zakazovala vstup do oceánského bazénu.

Projeli jsme poté podchodem, u nějž byla značka zákaz vjezdu, abychom zjistili, co se nachází na jeho konci. Byla tam Playa Arena – je to pláž dlouhá 350 m s černým pískem. Na pláži se nacházelo sotva 10 lidí a do oceánu se neodvážil nikdo. Bylo vidět, že tato pláž, nad níž se majestátně rozprostírá skála, která je spoutána drátěným pletivem, již nikoho moc nezajímá. Na pláži chyběl plavčík a lavička pro něj určená zela prázdnotou. Zaujala mě zajímavá stavba, která se nacházela a skále ve druhé části pláže. Neváhala jsem a vydala se k ní – když jsem přišla blíže, rozpoznala jsem stopy po bývalé restauraci – vše však bylo rozbořené, židle rozlámané, rámy okna rozbité a u vchodu se vyjímal nápis „SE VENDE“ (česky „na prodej“). Když jsem četla anglického průvodce z roku 2012, padla tam zmínka o tomto baru – tehdy místo ještě fungovalo a autor si v baru pochutnával na vychlazeném pivu.

Je vidět, že síla živlů a hrozící riziko, které je s padajícími úlomky skal spojeno, odrazuje místní od setrvávání v tomto ztraceném místě. Je to trochu škoda, ale dovedu tomu rozumět – taky si nedovedu představit probouzet se ráno se strachem, zda skalisko nade mnou ještě vydrží nebo zda mě i s rodinou zavalí.