Dobrá ilustrace se pozná tak, že vystihuje text, který doprovází. Pokud toto tvrzení přijmeme, pak práci, kterou prestižní hospodský a prasečinkový kreslíř Petr Urban odvedl na klasice Jaroslava Haška, musíme nutně označit za selhání, či spíše (mírněji řečeno) za zbytečnost. Proč? No například proto, že Urban vlastně neilustruje sám román, ale spíše panující českou představu o něm, jakési emblematické shrnutí Švejka do pojmů jako "blbost", "pivo", "hospoda", "vychytralost" a konečně ono Nejedlého oblíbené "lidovost" apod.
V tomto ohledu má jednu podstatnou nevýhodu. Hospodsky zlidovělé vnímání Josefa Švejka už dokonale vystihl Josef Lada, přičemž narozdíl od Urbana vytvořil skutečně svébytné estetické dílo (rozumějte: osobité, promyšlené a originální). A že se toto dílo bude těžko z kulturní paměti vytlačovat, o tom svědčí nejen četné vývěsní štíty pivnic, ale koneckonců i Steklého filmové ztvárnění osudů dobrého vojáka, které je stálicí v programu televizních stanic. Urban neudělal vlastně nic víc, než že vzal již hotové a jeho pohled na jedno z klíčových děl české literatury není než trestí ladovské bodrosti, vizuality filmové verze a karikaturistické povrchnosti, která z komplexního Haškova textu dělá de facto snůšku lidových historek od piva. Urbanův Švejk ve tváři připomíná zdegenerovaného notorika, živícího se legendárním pivrncovým průtokáčem, nikoli moudrého blázna, který parodicky odráží a zviditelňuje nesmyslnost okolního světa. Že karikaturisté ke klasickým dílům české literatury jen těžko hledají vhodný výraz, to dokumentuje např. Renčínovo pojetí Rozmarného léta Vladislava Vančury. Jak karikovat něco, co je samo o sobě karikaturou tak dokonalou a ucelenou, že to dodnes vyráží dech a svádí k dalším a další čtením?
Zkrátka, Urbanovo autorské provedení Švejka je jen dalším z výmluvných důkazů toho, jak některá kanonická díla české literatury ustrnula ve vývoji a stala se svými vlastními mytologickými stíny. Máchův Máj bude už asi pověky básní o lásce, ač je ve skutečnosti spíše rafinovaným obrazem lidské konečnosti a nezakotvenosti naší existence (většina Čechů však nedohlédne za první zpěv a raději si vůbec nechci představit, co s látkou provede mistr barevných filtrů F. A. Brabec). Haškův Švejk bude už asi navždy vhodným dokumentem k výmalbě pivnic a omluvám pro údajně typickou českou lenost a vychytralost, pro níž se vžil velmi nepřesný pojem švejkování. Že se ve skutečnosti jedná o fascinující dílo aktuální svojí anarchisticky absurdní vizí světa a předjímající mnohé modernistické reflexe války, to bohužel zůstává upozaděno. Švejk tak podobně jako Menzelova verze Jana Dítěte bude nadále spíše nadšeným leštičem půllitru plzeňského namísto postavy, kterou nám může světová literatura právem závidět. Ale což, mnoha lidem se to líbí, protože nad tím netřeba zbytečně hloubat.
