Othello na Pražském hradě aneb zaškrtit už v prvním dějství!

Stalo se příjemnou tradicí, že v čase divadelní okurkové sezóny vyráží drama i komedie pod širé nebe a hledá tak osvěžující genius loci. Prolnutí Shakespeara, mistra slova vázaného i volného, s archaickým prostředím Pražského hradu slibovalo stylovou podívanou, která se vyváže z nutnosti inscenovat klasika nově a hledat v něm skryté smysly i možné přeinterpretace. Z toho pohledu mě vlastně první kontakt s Letními shakespearovskými slavnostmi nijak zvlášť nezklamal, neboť nabídl nevýbojné a záměrně konzervativní nastudování klasika. Počasí bylo krásné a Purkrabství tvořilo více než důstojnou kulisu Othellovu boji se sebou samým i ďábelskými našeptavačem Jagem. Nicméně pod širým letním nebem se toho večera odehrála inscenace, kterou bez jakýchkoli pochyb možno označit nejen za nejhoršího „Shakespeara“, kterého jsem v životě viděl, ale za nejhoršího špílec jako takový...

Kde vlastně začít, když toho večera a té inscenace bylo špatně naprosto vše? Lze například dlouze hovořit o scéně Jaroslava Milfajta, jejíž roztaženost a rozvrstvenost namísto žádoucí monumentality a členitosti budila dojem zmatené spleti východů a vchodů, jimiž postavy hekticky přibíhají a odbíhají, vytvářejíce tak mimoděk velmi humorné choreografické kreace. Rádoby bombastické pojetí scény při vší zabydlenosti působilo naprosto pustým a zbytečně ornamentálním dojmem, svícení bylo necitlivé, barevné filtry kýčovité. Jen přirozená zář pochodní dokázala vytvořit velmi měkké a zajímavé nasvícení, ale to je u takto pojaté inscenace po čertech málo. Podobně tragicky přeplácaně a přitom prázdně vyznívala i hudba, která mimoděk svou umělostí i melodickou naivitou probouzela shovívavé úsměvy na rtech. Pokus obohatit postavu Desdemony tklivou árií skončil u tragické parodie na známý pohádkový šlágr „Petře Petříčku“ a divák s minimálním vkusem a znalostí Shakespeara si chtě nechtě musel rvát vlasy na hlavě (bohužel, takových v publiku očividně mnoho nesedělo).

Příšerné technické provedení jen podpořila nepochopitelně amatérská a odbytá režie renomovaného Petra Kracíka (Divadlo Pod Palmovkou). To, jak nejednající postavy vyplňovaly prostoje, jak přehnaná gesta volily a jakým způsobem byly do inscenace přidány rádobyvtipné gagy, bych neváhal označit za nejhrubší ochotničinu. Tento dojem jen a jen posiloval tristní výkon všech zúčastněných s čestnou výjimkou Ladislava Freje (který Brabantia hrál už ve starší Rajmontově inscenaci, tudíž vynikal alespoň precizní dikcí) a taktéž Martina Stránského, jehož Jago byl sice přehnaně klaunovitý, ale přinejmenším měl svoje dynamické momenty. Ústřední dvojice Martin Zahálka (Othello) a Zuzana Vejvodová (Desdemona) ztělesňovalo otřesné minutí se s rolemi. Mohutný Othello absolutně zabíjel dramatické monology svým stereotypním hovězím pořváváním, Desdemona po většinu času působila dojmem afektované pubescentky, která těkavě střídá nálady jako nymfomanka amanty. K úrovni vedlejších rolí se nemá příliš cenu vyjadřovat, jejich pojetí bylo zpočátku nakažlivě, posléze však trapně ochotnické – v tomto ohledu lze za vrchol považovat herecký projev Ondřeje Kavana (Roderigo), který chvílemi působil dojmem, že si Shakespeara pomýlil s jarmareční fraškou v zaplivané sokolovně.

Kracíkův Othello představuje typickou zmaloměšťáčtělou inscenaci, která za bombastem kostýmů a hereckého afektu maskuje naprostou prázdnotu a neschopnost proniknout k podstatě Shakespearova textu. Zcela selhává v rozehrání úplnosti jeho významu a celý příběh redukuje na pásmo nesourodých a zploštělých replik, které z nedostatku jiných prostředků prokládá laciným dryjáčnickým humorem. To, že se diváci při mnohých dramatických scénách spokojeně smáli, neznačí skvělou práci tvůrců, nýbrž fatální nepochopení textu a nevystižení postav i znásilnění děje. Othello se v Purkrabství Pražského hradu změnil z vrstevnatého dramatu v uhýkanou prvoplánovou frašku, přesně tak plochou, aby pobavila diváka odkojeného tím nejpodbízivějším, co současná masová kultura nabízí. Kdyby se představení vydařilo alespoň po „řemeslné“ stránce (jako v případě inscenace Ivana Rajmonta ve Stavovském divadle v sezóně 1997/98), byl bych ochoten přimhouřit oko. Nicméně v rámci Letních shakespearovských slavností jsem uzřel cosi, co se zdráhám nazvat dramatem... Opravdu nedůstojné nastudování, buďte tímto upřímně varováni.

Autor: Vítek Schmarc | neděle 13.7.2008 18:01 | karma článku: 15,38 | přečteno: 1787x