Že Dny neklidu potažmo celá iniciativa Za Prahu kulturní přinesly pražské kultuře nějakou zásadní změnu, to si mohl myslet jen skutečný naiva. Médii sice proběhly zprávy, že grantový systém dozná změn a přeměna divadel na akciovky bude dočasně pozastavena, nicméně již diváci zasedání magistrátu ze dne 19. června 2008 šířili do světa zvěst, že celý ten slavný ústupek Béma, Richtera a spol. není nic jiného než taktická klička, jak si koupit trochu více času, zatočit s nepohodlnými revolucionáři a uklidit si cestičku pro bezpečnou realizaci svých úmyslů (kterými samozřejmě veškeré podpisy pod peticí, demonstrace, koncerty a povykování v prostorách magistrátu nedokázaly pohnout).
Ačkoli se tedy zprvu mohlo zdát, že navzdory značné naivitě, spontánnosti a místy až dětinské uvztekanosti Dny neklidu přinesly výsledek veskrze pozitivní, skutečnost se nyní jeví docela jinak. Především: zcela zásadní otázka, jak radní spravují kulturu coby věc veřejnou se postupem času zcela stáhla do pozadí. Dost zásadní podíl na tom nesou sami aktéři z "kulturní fronty", kteří celou svou iniciativu nechali sklouznout do poněkud prvoplánové anti-modroptáčnické guerilly. Stejně tak kardinální otázku, kde vést hranici mezi tzv. komerční a nekomerční kulturou, překrylo hulákání a invektivy, kdo že je větší aparátčík a mamlas. Namísto toho, aby se věcně připomínalo, oč v celém sporu vlastně šlo, rozdrobil se názorový střet do dílčích zpolitizovaných hesel a jarmarečních štulců. Ve velké části veřejnosti zůstal zakořeněný pocit, že tady jde vlastně od počátku "leda vo prachy", nikoli o stav a pojetí kultury jako takové. Věcné příspěvky např. Yvony Kreuzmannové či Doubravky Svobodové zaplavil demonstrační patos, infantilní projevy pseudo-anarchie a následné demagogické novinářské poznatky o hulákání na pražském magistrátu (kombinované s legračními projevy uraženosti ze strany některých ctihodných konšelů). Taktéž radní Milan Richter, moderní karikatura komunistických naturščyků řídících kulturu "od soustruhu", své inovativní řádění bez problémů ustál a kdesi v závětří může snovat další geniální plán na reformu kultury klackem (dočkáme se za rok kupříkladu dotace na pisoár? – močí přeci všichni, vulgární dekonstruktivisté i diváci nováckých estrád).
Co se stane do roka a do dne lze jen těžko odhadovat, ale vzhledem k postupu pražských radních nelze očekávat, že by se situace v kultuře bez komerčního zaměření nějak zásadně změnila. V jistém smyslu se politikům podařilo přesvědčit veřejnost o klíčovém faktu. Že těmhle "neziskovým" umělcům jde leda o dotace a vlastní blahobyt. A že se tihle "nekomerční reakcionářští inkousti" chtějí vysmívat nám, běžným slušným občanům, kteří, znaveni pilnou kumulací kapitálu, usedáme navečer do pohodlné lenošky a sledujeme něco kultivované televizní zábavy. A sami umělci, neznalí manevrování v bažinách politiky, na hru mimovolně přistoupili. Na kolbišti možná zůstali jako dočasní vítězové, nicméně domnělý poražený si pouze odskočil pro partu osmahlých kamarádů z fitcentra. Pražská kultura nejspíš zase dostane řádně přes čumák – stačí si pozorně prohlédnout pražské plakátovací plochy, které v poslední době začínají bobtnat aktuálními otázkami společenskými. Anonymní a záští zrudlá kampaň zaměřená mj. proti Jiřímu Suchému či Jiřímu Ornestovi bije do očí svou agresivitou, přímočarostí, lží a chytrou ideologickou manipulací (tedy atributy otestovanými důkladně všemi totalitarismy). Ponechme stranou relevantní otázku, na čí zakázku tahle švanda vlastně vznikla. Jde přeci hlavně o to, co nám tím chtěl básník říci. Všichni ti slizcí hamižníci a pokřivení komedianti chtějí VAŠE peníze. Dáte jim je? Jen se podívejte na ty jejich lačné pěstičky, na ty baziliščí pohledy... co s těmi penězi asi dělají? Ovšem, kupují si za ně jitrnice a luxusní káry, to je zřejmé, takovým lidem nemůže jít o nic jiného... Když jde o prachy, nezná občan bratra. Ani kulturu. A politik, jedno jaké barvy a jakého vyznání, to ví. Nezúčastněný pozorovatel se tak opět může kochat tím, jak nám tu ideologický newspeak nedávné minulosti vesele bují, sice změnil hodnotové žebříčky, ale jinak je pořád stejně flexibilní, úderný, uvědomělý... a nechutný.
