Tvář hyeny aneb Poslední narozeniny II.

26. července jsem psal o mojí kamarádce co uspořádala oslavu svých narozenin. Byly to narozeniny opravdu poslední. Minulý týden prohrála svůj boj s rakovinou slinivky břišní. Jako by to samo o sobě nebylo dost smutné, musela tato událost ještě získat jednu velmi trpkou příchuť.

To je LjubkaJ. Sch.

Hlavní roli zde hrají její vlastní potomci. Nemám právo posuzovat do jaké míry  svou roli matky zvládla či nikoliv, ale jejich vztah nebyl zrovna ideální. Kdo jako dvanáctileté dítě touží po tom jet mikrobusem z Berlína do Indie a nazpátek? Na druhou stranu ji nedokázali pomoci s maličkostí jakou je pomoc při vymalování bytu. Proč tomu tak bylo si Ljuba odnesla sebou na věčnost. Mnohé mohlo napovědět už jen to když si na pohřeb vlastní matky přišli oba v kraťasech a tričku, což se velmi vyjímalo s  garderobou ostatních smutečních hostů. Snad to byla jen jejich nekonvenčnost.

Vzhledem k jejímu věku, vitalitě a životnímu postoji nikdo a ani ona neočekával  že by se měla na tak brzký odchod připravit. A od toho se odvíjí i hlavní zápletka. Kolik babiček a dědečků si ukládá do slamníku na svůj pohřeb? Asi většina. V  45 na to nemyslí snad nikdo z nás. A tak se stalo že krátce po jejím skonu si synáčkové sedli k internetu a poslali email všem lidem v jejím adresáři. Text zněl asi takto: „Jak všichni asi víte Ljuba  nás opustila. Vzhledem k  její finanční situaci, která je všem dobře známá,  Vás prosíme o jakýkoliv příspěvěk na její pochování“. Trochu mne to zarazilo,  ale říkal jsem si jiná země jiný mrav a byl připraven malou částku přispět. Ještě ten samý den mi volal můj a Ljuby společný kamarád. Se smutným hlasem mi oznámil, že se ocitl v situaci která ho staví do velmi nepříjemné pozice. Je odborník v oblasti pojištění a zmínění synáčkové mu volali s prosbou o radu, jak mají postupovat v případě  že někdo zanechá dědictví v podobě životní pojistky.

Jedna a jedna nemusí vždycky dávat dvě. Ve spojitosti s tímto žebráckým emailem  kde nám bylo útočeno na city a skutečností, že po zaplacení pohřbu ještě pozůstalím zbude rozumná suma odpovídající několika měsíčním platům, jsem nadobro vystřízlivěl. Přála si aby s jejím odchodem bylo spojeno co nejméně problémů a zbytečných emocí. Ale stal se pravý opak. Jak že zní to pořekadlo o otáčení se v hrobě? Nehledě na to že jedna z povinností dědiců a pozůstalých je dotyčnou osobu důstojně pochovat.

Proč se z odchodem ze světa a hlavně s tím pokud po sobě člověk zanechá nějaký majetek, otevře v mnoha případech studna morálního bahna a lidé se mění na hyeny a supy?  Zažil jsem jedno rodinné drama o ještě za života darovaném ručním kafemlejnku, kdy vnukovi babička už jako malému onen předmět slíbila a po jejím skonu si na něj dělala nároky druhá dcera. Nechci  raději nic dědit. Třeba jsem tak trochu staromódní nebo naivní.