Nemocnice skoro v centru města

Hurá. Konečně se mi vrátila drahá polovička domů. Po dvou náročných operacích v rozmezí tří měsíců a dvou téměř dvoutýdenních  pobytech v zařízeních s červeným křížem ve znaku byla propuštěna ze spárů bíloplášťů a systému co se jmenuje zdravotnictví. Lékaři nenechali v útrobách žádný nástroj a jizvy se hojí vcelku obstojně.

Začalo to 2. května když si stěžovala na podivný pocit v břiše podobný plynatosti. Po dvanácti hodinách marných pokusů to nějak zmírnit se však dostavil opačný efekt. Následoval přesun na pohotovost a po dvou hodinách čekání v prázdné čekárně se v rámci vyšetření uskutečnil rentgen co odhalil volný vzduch v dutině břišní. Diagnóza zněla perforace tlustého střeva a toxikace organismu obsahem zažívacího traktu. Oči se mi změnili ve dva velké otazníky a jako odpověď se mi dostalo, že to je možná způsobeno vrozenou vadou. Spokojil jsem se s odpovědí a o pět hodin později mi volali že už je vzhůru. Naskytnul se mi neutěšený pohled. Jipka, přístroje, hadičky a umělý vývod. Co s důstojností a sebevědomím člověka udělá když se vzbudí s pytlíkem u boku, jsem si do té doby neuměl představit. Někde mezi tím zoufalý pohled dvou očí, proč já. Tři měsíce na to byla zbavena pytlíku a útroby upraveny do původního stavu, jen o 10 cm kratší. Asi nemám dost bujnou fantasii na to si představit jak bolí podruhé otevřená a znovu zašitá rána a jizva na tom samém místě. Pan profesor, operatéři a většina personálu odvedla opravdu skvělou práci. Bylo příjemné zažít že pro někoho je jeho povolání posláním a poskytuje mu pocit naplnění. A to i přes problémy které se v tomto resortu vyskytují a jsou velmi podobné těm u nás. Za toto jim patří jim  dík a vděk.  Neřadím se  do skupiny chronických sťěžovatelů, ale pár drobností  si nešlo nevšimnout .

Jako první jsme bojovali o patřičný způsob jak zmírnit velké bolesti. Rozpravu s personálem na téma závislosti na opiátech jsme ukončili argumentací, že riziko vzniku závislosti za těchto traumatizujících okolností je tak nízké, protože bude medikament podáván z jiného důvodu než si přivodit pocity štěstí. S podáváním těchto léků je spojena náročná dokumentace a spíš jsem nabyl dojmu, že už tak plně vytížený personál si prostě jen snaží ušetřit pár úkonů. Další dramatem bylo dodržování hygieny  a to hlavně mladšího personálu. Proč sestra vezme za kliku u dveří pokoje na kterou sahal kdokoliv, už s navlečenými rukavicemi a hrne se vyjmout žilní katetr,  mi taky nebylo jasné. S ohledem na to, že se o pár metrů dál, byť v izolaci, nachází pacient s MRSA. Rozdíly v kvalifikaci a přístupu některých zaměstnanců byly hodně markantní. Uvést infúzní pumpu do provozu se dařilo profíkům do 30 vteřin a těm ostatním to trvalo deset minut. A zdravotník co k pacientovi přijde s okem zakrytým oponou vlasů a hlasitým převalováním žvýkačky v ústech na mne taky nedělá dojem přehnané profesionality. Strava je asi všeobecné téma samo pro sebe ve všech nemocnicích. Na poznámku, že tato 25 let stará budova deprimuje jsem podotknul, že ji někdy vezmu třeba na Bulovku.

Přeji každému aby si  v těchto budovách  pobyl co nejméně a pokud se tak stane, tak ať se mu dostane odpovídající a profesionální péče a lidské soudržnosti a pochopení. A doma někoho kdo na něj čeká a může se o něj postarat.