Vezme si jedna česká rodina dobrovolně jednu syrskou?

Procházím dlouhou chodbou, na jejímž konci je rentgenové oddělení. Malá čekárna. Nedýchatelno. Lidi sedí, stojí, klečí. Beze slov i emocí.

Najdete tady všechny věkové kategorie. Staré lidi o holi i malé tříleté děti. Mladší generace postává a ještě mladší klečí. Všichni smíření s několika hodinovým čekáním, které obsahuje rentgen a následné čekání na jeho popis. Vzduch by se dal krájet. Absence okna je znát.

Vychází lékař, velmi milý starý pán, který se všem omlouvá za dlouhé čekání. „Můžeme denně přijmout jen šedesát lidí, ostatní nám pojišťovna neproplatí!“

Všichni do jednoho zvednou oči k tomu milému panu doktorovi. „Nejsme ale barbaři, jsme jenom lidi, a tak vezmeme i ostatní, ale nikdo nám to už nezaplatí,“ pokračuje lékař.

Jeden pán zatleská, ostatní si oddychnou. Malá holčička zakroutí hlavou. „Kde má ten doktor svoji doktorku, mami?“ zeptá se. Ti, co mají ještě sílu, se pousmějí, ostatní se jen němě dívají do prázdna, šťastni, že se na ně dnes dostane.

Jestli si myslíte, že je to příběh z let dávno minulých, jste na omylu. Je pátek šestnáctého ledna roku 2015, rentgenové oddělení v centru našeho hlavního města.

Mnozí už nestihli své výsledky přinést svému lékaři, a tak je čeká další martirium začátkem týdne.

Česká vláda mezi tím schválila přijetí patnácti syrských rodin, na jejichž léčbu a přijetí vyčlenila 100 milionů korun. Sedmdesát lidí přijede do české republiky. Náš stát se o ně kompletně postará.

Mezi tím zemře v české republice několik lidí, pro několik lidí nezbudou peníze na biologickou léčbu, několika lidem bude odložena operace, protože nemocnicím jí pojišťovna neproplatí. Prostě a jednoduše, nebude jim poskytnuta standardní péče.

I ta malá holčička z rentgenu si už dovede představit, že 100 milionů je hodně. Obrovsky hodně.  Kolik by za těch peněz bylo ošetřeno českých lidí, kolik péče by se jim dostalo a kolik operací by bylo provedeno? Kolika lidem by to zachránilo život a kolik zdravotního personálu by bylo adekvátně zaplaceno?

Dá se vůbec mluvit o humánním rozhodnutí české vlády na úkor českých občanů? Nedá.

Na můj osobní názor se nikdo neptal. Já nechci platit ze svého pomoc syrským rodinám. Pokud se mnou někdo nesouhlasí, má možnost si vzít jednu rodinu domů a kompletně se včetně zdravotní péče o ni postarat. Zaplatit jim z rodinného rozpočtu veškeré výdaje. To by bylo záslužné a nikomu tato možnost není upírána.

Malá čekárna na rentgenovém oddělení. Malá tříletá holčička, která neustále kašle.“Jak dlouho tady ještě budeme, mami?“ ptá se maminky. „Nevím, zlatičko, asi dlouho, ale buď ráda, že nás vezmou.“

Vezme si alespoň jedna česká rodina jednu syrskou?

Ušetřil by stát, já i všichni ostatní, kteří s tímto rozhodnutím vlády bytostně nesouhlasí.

A nehlaste se všichni, tolik přistěhovalců tady nepotřebujeme. Už tak jich bude dost.