Zatracenej levnej sáček!

To jsem zas jednou šetřila na nepravém místě. V obchodě, kam chodím, zrovna jak na potvoru neměli ty pevné, černé,stodvacetilitrové sáčky do koše. Menší rozměr nemá na tu naši popelnici cenu kupovat.

  U nás doma totiž nejsou jaksi lidi na chození s košem. Vždy to záhadně vyjde na mě. Tak mám popelnici na cca sto litrů odpadků. A do ní kupuji nejraději ty pevné, černé.

  Jako vždy jdu najisto,ale černý tam nejsou. To, prosím vás, není rasisticko podbarvený text,mluvím o sáčcích do koše.

 Tedy jsou,ale jen na 60 litrů. To je málo,jsou úzké a neobejmou rantl popelnice a tak se stává, že se vždy uvnitř postupně skrčí a odpadky lítají mimo něj.

  Rezignuji a beru nějaký ve výhodné akci za 49 káčé. Zelený, na 120 litrů.

 Doma ho usadím do popelnice a může začít plnit svůj účel. Za pár dní je plný. Za další den je ještě plnější. Den následující už skoro nejde přiklopit víko. Naskytne se možnost zout se, stoupnout si do koše a odpadky sešlápnout. Ale šlapku ze sebe dělat nechci. takže si povzdychnu, vytáhnu sáček s odpadky, přiberu fenu a vydám se venčit sebe, psa a odpadky. Docela nám to spolu klape, sáček drží, fena radostně vrtí ocasem a já sbíhám schody a dole se chystám otevřít poslední dveře.

  V tu ránu ovšem plný pytel s odpadky přestane být kámoš a stane se z něj debil, protože mi rupne v ruce a veškerý obsah se vyvrhne, jako já,když jsem to v mládí občas přehnala s alkoholem.

  Pak nevím,co dřív. Jestli sbírat, nebo odhánět fenu, která zřejmě přišla do ráje,protože rychlostí blesku vyžírá zbytky jídla, vylizuje kelímek od jogurtu a nepohrdla by ani šlupkami od brambor. Náhoda tomu chce a přihraje mi do cesty ještě dvě zvědavé sousedky, které zrakem ostřížím zkoumají obsah, rozsypaný po zemi. Možná mě zařadí do skupiny tzv.horních deseti tisíc, protože mezi kelímky od jogurtů, šlupkami od zeleniny a zbytky všeho možného zahlédnou i obal, ve kterém bylo něco od světoznámé firmy Bum Práx, nebo tak nějak.

  Obsah, vysypaný na zem, ochuzený o komponenty sežrené psem, jakžrakž posbírám do roztrženého,ale ještě celkem použitelného sáčku, který už ovšem nevezmu za uši,ale do náručí, jako miminko. Jako pokakané a poblinkané miminko.

  Balancuji se smrdutým obsahem až ke kontejneru a modlím se, ať to donesu najednou. Není mi přáno. Venku fučí a část pracně sesbíraného hnusu mi odlétne kamsi.

  Mám chuť s tím prásknout,ale ke kontejneru je to už pár kroků, prásknu s tím donitř a jdu sesbírat odpadky, které odnesl vítr.

 Seberu mimo jiné i psí houno, neřeším, jestli je naše, nebo cizí a nějakou botu. Ta není určitě moje,ale je mi blbý ji tam nechat válet, tak letí také do kontejneru.

 To, že kleju sprostě jak námořník, se rozumí samo sebou. Ke konci si začnu prozpěvovat:"Já na tom dělám, já na tom makám..."  Už mi hrabe asi.

  Mise-Za čistý domov- je u konce, písknu na čubu a jdeme domů.

Chci své černé, pevné pytle!